Adam Borzič
O čem jsem psal, já Lorenzo Medicejský
O čem jsem psal, já Lorenzo Medicejský
A ty se mě ptáš, o čem psát? Troufalý mladíku.
Povím ti, o čem jsem psal já. Ach těch let, co jsem psal…
Psal jsem zbožné básně jako moje matka.
Nahříval jsem je paschální svící z včelího vosku.
Kál jsem se a vroucně plakal, nejčastěji při postu
a taky po smrti mého bratra.
Psal jsem bujaré popěvky pro potěchu pánů i dam.
Píseň prodavačů borových šišek, tak se jmenoval jeden z nich.
Psal jsem o radostech tělesné lásky, opěvoval krásu žen
a byl znalý i půvabu mužů, jak kázal božský Plato.
Psal jsem, tak, abych cítil tělem světlo toskánské krajiny,
kterou jsem miloval, kterou jsem dýchal, kterou jsem snil.
Psal jsem o stádech hnaných na pastvu za růžového úsvitu,
v patách matkám klušou jehňata, pastýři nesou chromou ovečku.
Psal jsem o stádu v noci v ohradě z planěk a sítí, kdy do tmy
zní chrápání pastýřů, nasycených chlebem a mlékem.
Psal jsem o jeřábech letících k zhasínajícímu slunci, k té rudé kouli.
A o sokolech kroužících nad svou kořistí jak římská strana.
Psal jsem o olivových hájích, jejichž listí čechrané
mořským vánkem je hned šedé, hned zelené, šedé a zas zelené.
Psal jsem o tom, jak jiskra vystřelila z pazourku
a podpálila suché podzimní listí. Od listí chytlo mlází…
Ach, ty zlé plameny, přeskakují na stromy,
svými jazyky pohlcují doupata, hnízda a pelíšky
a zděšená zvěř a ptactvo, s dusotem a pleskotem
křídel prchá jak Pazziové po porážce.
Psal jsem o zimní krajině, v níž na sněhu temně září
černé obrysy borovic a pod nohama křupe zmrzlé listí.
Psal jsem o srnci, jehož lovec doštval k zoufalému skoku.
O trpělivém volku, který zápolil s nákladem kamení.
O vyčerpaném ptáku, který raději padne do vln,
než by se usadil na stožáru nepřátelské lodi.
Psal jsem o povodni řeky Ombrone,
o žluté vodě valící se z horské stráně,
jež unášela s sebou kmeny a větve dubů a cesmín
a taky prkna z malé vesnické kůlny.
Psal jsem o drobné venkovance, jak s dítětem
na zádech odhání dobytek z dosahu stoupající vody.
Nenapsal jsem ale nic o tom, že 4. dubna
zahynuli oba florentští lvi, naše chlouby.
A ani řádku o tom, jak jedna z ozdobných
mramorových koulí noc na to spadla na náměstí.
Zeptal jsem se tehdy, na jakou stranu spadla,
a když mi to pověděli, věděl jsem:
„Umřu, to je strana nejblíže mému domu.“
A byla hlášena další hrozivá znamení.
Při mši svaté v Santa Maria Novella
se zbláznila jedna žena, běhala po kostele a ječela,
že na ni útočí strašlivý býk s hořícími rohy.
Co hůř, sám Marsilio Ficino, naše platónská perla,
viděl na zahradě obrovité ryčící přízraky.
To už jsem nepsal, jen jsem ležel na poduškách,
pil lektvary a slábl, slábl, pak přijal tělo Páně
a Picovi della Mirandola jsem slabounkým hlasem
zašeptal: „Škoda, že mě smrt neušetřila, tak rád bych
ti pomoh doplnit tvou knihovnu.“
To už jsem nepsal, já bankéř, vládce, mecenáš, sběratel,
bojovník proti papežskému státu a usmiřovatel Itálie.
Lorenzo Magnifico.
