Szilárd Borbély

Oh Theophil, ich will keinem erzählen
von meiner Schwäche, die zur Kraft wird,
wenn ich einsehe, dies alles ist nicht meinetwegen,

sondern für den, der mit uns ist, daß
zu Asche verbrenne sein Herz in
Liebe zu uns, die Moses fand

am Berg Horeb. Und doch muß ich
erzählen, was bei uns geschah, woran
noch einzelne erinnern, sie geben

Zeugnis von dem Feuer, das in den Öfen
brannte und nicht erlosch, weil der Menschen
Haß und Gottes Schwäche es nährte.

Wenn der Menschen Bosheit und Haß
größer sind als die Liebe Gottes, und wenn
die Liebe Schwäche ist und nicht Kraft, wie

du weißt, Teophil, dann kann unser Glaube nur
Asche sein, die in der windstillen Tiefe
unserer Seele ruht. Doch sah ich in dieser

Asche eines Morgens Fußspuren,
und ein Engel berührte meinen Mund mit
dieser Asche, die zuerst bitter war, doch

mit der Zeit süß wurde in meinem Mund;
eine Gestalt aber sah ich nicht. Oh Theophil, wir wissen,
daß die Liebe Gottes schwächer war als

der Haß unserer Mitmenschen. Wir sahen
Gottes Sohn, der das Licht selbst ist, wie man ihn
zum Gefangenen der Schergen machte, und wir waren

Zeugen, wie durch das Feuer der Öfen die
gingen, die die Kinder des Lichts sind,
weshalb das Licht der Öfen für ewig

auf uns fällt. Wir sahen auch, Theophil, wie
in diesem Licht Gottes Schwäche
denen Kraft gab, die erkannten,

wie Gottes Liebe kleiner wurde; deshalb
dürstet der Einsame ungestillt nach der
Liebe der Menschen. Denn das Wort von den

Öfen ist Torheit zwar denen, die verloren
werden, uns aber, oh Theophil, ist es Gottes Kraft
und die Unbegreiflichkeit des Tods der Liebe.

Ó Teofile, nechci nikomu vyprávět
o vlastní slabosti, která bude silou,
až pochopím, že nic z toho není kvůli mně,

ale pro toho, jenž je s námi natolik, že
spálil vlastní srdce na popel v lásce
planoucí pro nás, jak se s ní setkal Mojžíš

u vrchu Horeb. Přece však musím mluvit
o tom, co se stalo mezi námi, což si
ještě někteří pamatují a podávají

svědectví o onom Ohni, který plápolal
v Peci a neskomíral, protože byl živen
lidskou nenávistí a Boží slabostí.

Pokud je lidská zloba a nenávist
větší, než Boží láska, a pokud
je láska slabostí, ne silou, jak víš,

Teofile, pak naše víra může být jen
popelem, spočívajícím v nehybné
hlubině naší duše. Viděl jsem však, že

v tom popelu zůstaly jednoho jitra stopy
a anděl se oním popelem, který byl
zprvu hořký, ovšem v ústech mi

časem zesládl, dotkl mých úst;
ačkoli postavu jsem neviděl. Víme, ó Teofile,
že láska Boží byla slabší nežli

nenávist našich bližních. Viděli jsme
syna Božího, když zlotřilci zajali
toho, který je samo Světlo, a byli jsme

svědky, jak skrze oheň Pece
prošlo to, co je dítětem Světla samým,
pročež nám svit pece navěky

září. Viděli jsme, Teofile, i to, jak
v tomto světle dodávala Boží slabost
na síle těm, jimž bylo dáno zpozorovat,

jak ubývalo Boží lásky, a proto
Osamocenec cítí neuhasitelnou žízeň
po lásce lidí. Neboť mluví-li se

o peci, je to sice bláhovost pro ty, kdo
jsou ztraceni, pro nás je to však, ó Teofile,
síla Boží a Láska neuchopitelná ve své smrti.