Johanna Venho

1.

Předu dlouhou nit,
spouštím se po ní do vody,
do zorničky, do pramene,
vím, že tu jsi.
Do písmen na náhrobním kameni,
do všeho rozumu se potápím
v kapse řeřavý uhlík
a dětské ponožky a mince,
valutu, která neplatí v tomhle království,
vím, že tu jsi.
Byly roky dlouhé, hladové,
do mola narážel prázdný vor,
pozamykala jsi dveře, polekala se průvanu,
opakovala tupá slova,
jízdní řády, řady čísel,
strom snů s osekanými větvemi.

            Sněží, nadýchané vločky,
            je mi deset let
            a chytám je na jazyk,
            dívka s ohonem pod hvězdnou oblohou
            jde pozpátku ze školy domů.

Tkám dlouhý šál,
spouštím se po něm do noci,
odcválám na cestu na černém oři,
vím, že tu jsi,
píseň za uchem, pod jazykem,
píseň, kterou máš jen ty:
karmínovou letničku, mučenku,
dlaně plné kouře,

dej mi tu píseň, dej, ať mě odnese
z nalinkované ulice na zakroucenou pěšinku,
z asfaltového hřiště na ďáblovo pole,
ze zpěněných peřejí do škarpy,

            padá milosrdný sníh,
            hebounké vločky padají,
            půjdeme tudy po kolejích,
            vím, že jsi
            tam kde dřív
            všechno je dokořán, proudí
            jako už jednou kdysi dřív

2.

hyjé ty sivý koníčku,
dáme se na úprk, hlava nehlava,
na ocasu ti visí ta dcera loupežníka,
nespadne, i když se vzpínáš,
jako klíště zuby nehty
a vyletí až nad mraky

hyjé ty sivý koníčku
jen přeběhni kuchyň
právě jsem umyla podlahu, vydrhla lavice,
dala květiny do vázy a rozezpívala se z plných plic,
to ta píseň tě sem přivedla?
trhat, rvát,
s vlající hřívou tancovat?

1.

Filo una lunga fibra,
la seguo scendendo in acqua,
nella pupilla, nella fonte,
so che sei qui.
Attraverso epitaffi,
attraverso l'intera ragione m'immergo
in tasca un tizzone cocente
e i calzini del bambino e monete,
valuta senza valore in questo paese,
so che sei qui.
Erano anni, lunghi, famelici,
un barchino vuoto con fragore contro il pontile,
serrasti le porte, sobbalzasti per la scommessa,
ripetesti morbide parole,
orari, numeri,
si potavano i rami dell'albero di sogno.

            Cadono fiocchi di neve,
            ho dieci anni
            e li pesco sulla lingua,
            una ragazza con la coda di cavallo sotto il cielo stellato
            cammina all'indietro dalla scuola a casa.

Tesso una lunga fusciacca,
la seguo scendendo nella notte,
galoppo su un cavallo nero vicino alla strada,
so che sei qui,
il canto dietro l'orecchio, sotto la lingua,
il canto che solo tu possiedi:
scrofularia, passiflora,
pugni fumanti di bivacco,

dammi un canto, lascia che il canto porti
dalla dirittura a un sentiero sinuoso,
dal campo d'asfalto a quello sassoso,
dalla schiuma del fiume al canale di scolo,

            cade la neve benevole,
            cadono soffici fiocchi,
            seguiamo questo percorso,
            so che sei
            lì dove eri anche prima
            tutto aperto, corrente
            come anche prima una volta

2.

easy tu cavallo bigio,
ora andiamo o la va o la spacca,
sulla coda penzola la figlia del bandito,
resta aggrappata malgrado ti dibatta
è appesa al crine con le unghia e con i denti
e raggiunge le nuvole

easy tu cavallo bigio,
vai solo da qui per la cucina,
ho appena lavato il pavimento, lucidato le panche,
ho sistemato i fiori nei vasi e ho cantato forte.
ti ha richiamato qui il canto,
a tirare, a strappare,
a danzare criniera al vento?

1.

Ich spinne langes Garn
lasse mich daran herab in Wasser,
in die Pupille, ins Quellauge,
ich weiß, du bist hier.
Ich tauche durch die Buchstaben von Grabsteinen
durch allen Verstand,
in der Tasche eine brennende Kohle
und Kinderstrümpfe und Münzen,
die falsche Währung in diesem Reich,
ich weiß, du bist hier.
Gab es doch Jahre, lange, hungrige,
ein leerer Kahn bollerte gegen den Steg,
du verschlossest die Türen, erschrakst bei Zug,
wiederholtest stumpfe Worte,
Fahrpläne, Zahlen,
das Schlummerland verlor Gebiet.

   Die Schneeflocken fallen vor sich hin,
   ich bin zehn
   und fange sie mit der Zunge,
   das Pferdeschwanzmädchen unterm Sternenhimmel
   geht rückwärts nach Hause.

Ich stricke einen langen Schal,
daran lasse ich mich herab in die Nacht
sprenge auf einem schwarzen Ross durch die Straße,
ich weiß, du bist hier,
das Lied hinterm Ohr, unter der Zunge,
das Lied, das nur du hast:
Elfenkleid, Passionsblume,
Pranken mit Lagerfeuergeruch,

gib dein Lied, lass das Lied von der
Linealstraße zum Trampelpfad führen,
vom Asphaltplatz zum Teufelsfeld,
vom Schaum des Hauptstroms zum Entwässerungsgraben

   es schneit gnädigen Schnee,
   zarte Zuckerwatte schneit,
   wir sind für diese Bahn bereit,
   ich weiß, du bist,
   wo du auch früher schon warst,
   alles offen, fließend,
   wie schon früher einmal.

2.

brr du knochenweißes Pferd,
jetzt geht’s hier ab durch die Mitte,
die Räubertochter hängt am Schwanz,
lässt sich nicht abschütteln auch wenn du noch so wütest,
krallt sich mit aller Kraft in die Mähne
und gelangt bis zu den Wolken

brr du knochenweißes Pferd,
renn in der Küche hier entlang,
ich habe gerade den Boden gewischt, die Bänke geschrubbt,
Blumen in die Vase gestellt und laut gesungen,
hat das dich hergelockt,
herumzuhüpfen, zu bocken,
mit Flattermähne zu tanzen?