Pavel Novotný
JEN KLID
JEN KLID
Opravdu netvrdím, že se tu nemáme výborně, ale
kdykoli kdokoli jde, všechno se tu začne třást!
Na chodbě, přímo za dveřmi, valí se za hromy hromy,
vibrují židličky, stůl, vibrují stěny i strop,
klepou se lampičky, propisky, tužky, sklenice, vázy,
nikdo s tím nehodlá hnout, můžeš si křičet jak chceš,
můžeš se nakrásně dovolat až někam nahoru, ale
voni to nechávaj spát, nebo to předávaj dál!
Za nohou noha dusá tu, za hlasem halasí hlasy,
sveden je tím každý proud, zmotána nejkratší nit,
stoupá to přes desku stolu, vzhůru přes opřené ruce
do lebky, kde celý den to duní a zní to a zní.
Vesmírem točí se svět, kde košťata nabejvaj vrchu!
Prý je to všechno jen zvyk, prý to chce všechno svůj čas,
přivykneš cloumání, práskání dveřma, přivykneš všemu,
vstoupěj, že otřou ti stůl, vstoupěj, že vynesou koš.
Uvnitř si pomalu broukáš ty jejich šílený zpěvy,
vozejk už řítí se zas, pod dveře vmetou ti mop!
Drnčet tím uvnitř, že by se člověk sám sebe zděsil.
Kdo jenom může to chtít, takhle nás cíleně hníst?
Koho to napadlo, postavit tenhleten šílenej barák?
Kdo jenom zrychlil nám tep, roztříštil plynoucí den?