Ghayath Almadhoun (غياث المدهون)
العاصمة - The Capital
- 1 المجزرة - Massacre | Übersetzungen: bn de el en es fa fr hi hr it lt mk nl pt sv
- 2 نساء - Women | Übersetzungen: de el en fa fr id it mk nl sv zh
- 3 العاصمة - The Capital | Übersetzungen: cs de el en fa fr it lt mk nl
- 4 التفاصيل - The Details | Übersetzungen: de en fa fr id it mk nl sv
- 5 كيف أصبحتُ... - How I become... | Übersetzungen: el en fa fr hi it lt mk mt nl sv
- 6 لا أستطيعُ الحضور - I Can’t Attend | Übersetzungen: en fa fr it mk nl sv zh
- 7 نحن - We | Übersetzungen: bn bs cy da de el en es fa fr he is it lt mk nl no pl pt ro sq sv
- 8 جبل قاسيون - Mount Qasioun | Übersetzungen: en fa fr nl
- 9 شيزوفرينيا - Schizophrenia | Übersetzungen: de en fa fr nl
- 10 إلى الشام | Übersetzungen: de en fa sv
- 11 المدينة - The City | Übersetzungen: de el en fa it nl sl sv
العاصمة - The Capital
ـ ما هي عاصمة الكونغو الديمقراطية؟
ـ أنتويرب.
في هذه المدينةِ التي تتغذّى على الألماس.
تنمو الأسلاكُ الشائكةُ في قصائدِ الشعراء.
تموتُ المواعيدُ في الرزنامة.
تتوقّفُ يديْ عن لمسِ شفتَيكِ.
يتوقّفُ رجالُ الشرطةِ عن الضحكِ.
تتوقّفُ سيّارةُ التكسي التي قُتل سائِقُها برصاصةِ قنّاصٍ في دمشقَ أمامَ المحطّةِ المركزيةِ في أنتويرب.
يتوقّفُ الإرهابُ في البلاي ستيشن.
وأنا أتأبّطُ نفسي، وأتوقّفُ عن التوقّفِ.
أفكّرُ في المسافةِ بين شفتَيَّ وجلدكِ.
كأنَّني لم أُولَدْ في مخيّم اليرموك للاجئين الفلسطينيين في دمشق عام ١٩٧٩.
كأنّكِ لم تُولدي في مجرّة دربِ التَّبَّانة.
في هذه المدينةِ التي يمسحونَ فيها الدَّمَ عن الألماسِ بنفسِ العنايةِ التي يَمسحُ بها الأطبّاءُ الدَّمَ عن جرحِ مُصابٍ، قاموا بإنقاذِ حياتِهِ.
أمرُّ خفيفًا، كما تَمُرُّ دبّابةٌ على الإسفلت.
حاملًا قصائدي مثلَ بائعٍ متجوّل.
كُلَمَا سِرْتُ في اتّجاهِ البحرِ أكلتْني الصحراءُ التي تَخرجُ من حقائبِ المهاجرين.
ومن جواز سفري الذي لم يعترفْ بهِ أحدٌ سواكِ.
أنا صاحبُ القصائدِ التي تتحدّثُ عن الموتِ، وكأنَّها تتحدّثُ عن الأمل.
وعن الحربِ، وكأنَّ الله موجود.
منذُ ماتَ أصدقائي أصبحتُ ذئبًا وحيدًا.
أحاصرُ الفرحَ في الزاوية، وأدوسهُ كحشرةٍ ضارة.
أصدقائي الذين قُتلوا تحتَ التعذيبِ يجلسونَ بجانبي بكامل أناقتهم، وكأنَّنا في حفلِ استقبال.
وأُمّي تتفقّدُني عبرَ الأسلاكِ.
لكي تتأكّدَ أنَّني لا أزال أبولُ على هذا الكوكبِ.
لقد نظَّفتُ غرفتي من أيِّ أثرٍ للموت.
كيلا تشعري حينَ أدعوكِ إلى كأسِ نبيذٍ.
أنَّنِي ورغم أنِّي في ستوكهولم.
لا أزالُ في دمشق.
في هذه المدينةِ التي تتغذّى على ألماسِ الدَّمِ.
أتذكّرُ عرسَ الدَّمِ.
أتذكّرُ النسيانَ.
أقفُ في منتصفِ صورةٍ جماعيةٍ بالأسودِ والأسودِ تجمعُ شعراءَ مرُّوا من هنا.
تُحيلني الهوامشُ التي تركتِها بجانبِ قصائدي إلى الحزنِ.
يتحوّلُ قلبي إلى فزَّاعةٍ خشبيةٍ لطردِ طيورِ هيتشكوك.
قلبي البريءُ الذي لا يحتمل.
يصبحُ قاسيًا كالكلماتِ الصريحةِ.
ويتحوّلُ الشارعُ إلى دفترٍ.
أنتِ الوحيدةُ التي باستطاعتها تحويلَ الشارعِ إلى دفترٍ.
تُمسكينَ ببراءةٍ يَدِيْ، لكي نقطعَ رأسَ السنةِ.
فينهارُ البنكُ الدوليّ.
وتقفُ الطبقةُ الوسطى ضدَّ المُهاجرين.
يقفُ رجلُ الأمنِ مُسلّحًا بالتاريخِ، ليرسمَ سدَّا بين الضواحي والفرح.
يقفُ لونُ البشرةِ مثلَ حاجزِ تفتيشٍ بيننا.
بين الميناء الذي يستوردُ الحُرّيّة
والشارعِ الممتدِّ من المقبرةِ إلى غرفةِ النومِ.
لمْ تُتعبْني الحربُ.
بل القصائدُ التي تتحدّثُ عن الحربِ.
لم تُتعبْني المُدُنُ الباردة.
لكنَّها أكلتْ أصابعي تلكَ القصائدُ التي تتحدّثُ عن المُدُنِ الباردة.
وأنا لا أستطيعُ الرقصَ دونَ أصابعي.
لا أستطيعُ أنْ أُشيرَ إلى الشرقِ دونها.
سكتةٌ قلبية تقتلُ ساعةَ الحائطِ.
وأصدقائي يشهدونَ زورًا بأنَّ الحياة رائعة.
هذه المدينةُ تنهارُ إلى الداخلِ، كأنَّها ثُقبٌ أسود.
أقصدُ ثقبًا أخضرَ.
والشارعُ يركضُ خائفًا.
إنَّها المرّةُ الأولى التي أَرى فيها شارعًا يركضُ في الشارع.
إنَّها المرّةُ الأخيرةُ التي أرى فيها بيتًا يتّكئُ على ضحكةِ المرأةِ الحزينةِ التي نسيتها في المطبخ، ليظلَّ واقفًا.
وعلى رائحةِ التوابلِ التي بعثرتْها القذيفةُ، ليظلَّ حيَّا.
الجيرانُ هربوا دونَ أنْ يُغلقوا النوافذَ المفتوحةَ على المجزرة.
دونَ أنْ يُغلقوا كتابَ فنِّ الطبخِ المفتوح على الصفحةِ رَقْم ٧٣.
عصافيرُ الشجرةِ المجاورةِ انتقلتْ إلى البيتِ.
سكنتْ في خزانةِ المطبخِ نصفِ المفتوحةِ.
ستقتُلها قذيفةُ هاون من عيار ١٢٠ ملم صُنعتْ في الاتّحاد السوڤييتي عام ١٩٨٧ لمحاربة الإمبريالية.
الكنارُ ماتَ من الجوعِ في القفص.
إنّها الحرب.
تموتُ الكناراتُ من الجوعِ في أقفاصها حين يختفي سَجَّانُها.
سَجَّانُها الذي خرجَ من البيتِ، ولم يَعُدْ.
البيتُ الذي انهارَ على قصائدِ الشعراءِ الذين خانتْهُم بلادُهُم.
بلادُهُم التي كانوا يبكونَ منها، وأصبحوا يبكونَ عليها.
ها هم يقرؤونَ حُزنَهم أمامَ الغرباء.
بقصائدهم يكسرونَ الوقتَ.
بأيديهم يقرعونَ الأجراسَ.
لكنْ، لا أحد لديه الوقت، ليسمعَ الصدى إلا بعضُ القتلى.
والنادلةُ في البارِ تفتحُ معي نقاشًا حول أحقّيّةِ السوريين في الموتِ بطريقةٍ لائقةٍ، حيثُ يكونُ الجسدُ كاملًا.
قطعةً واحدةً.
وعن الوحدةِ.
عن أحقّيّةِ أنْ يجدَ المرءُ شخصًا ينامُ بجانبهِ في المساء.
وأنْ يتركَهُ نائمًا حين يذهبُ إلى عملهِ في الصباح.
دونَ أنْ يَطلبَ منهُ الرحيلَ.
حسنًا.
لِنُنْزِلْ عن ظهرنا هذا الكيسَ المليءَ بالحجارةِ.
ونصرخ بصوتٍ خافتٍ عن طريقِ الكيبورد.
نحنُ الموقّعونَ فوقَ الإسفلتِ.
نُعلنُ أنَّنَا تعبنا.
وأنَّنَا بِغَضِّ النظرِ عن خلفيّاتنا التي أتينا منها.
فإنَّنَا نُعاني من نفسِ الخراء.
أنا أيضًا مثلكِ، أسكنُ وحيدًا في شقّةٍ بثلاثِ نوافذ.
اثنتانِ تُطلانِ على أنتويرب.
أما الثالثة، فهي شاشةُ كومبيوتري التي تُطلُّ على دمشق.
ـ هل زرتِ دمشق؟
ـ لا.
ـ حسنًا، سوفَ أحاولُ أن أصِفها لكِ، درجةُ الحرارةِ في الصيفِ ٣٧ مئوية، إنَّها المدينةُ التي تتطابقُ فيها درجةُ الحرارةِ في الصيفِ مع درجةِ حرارةِ جسمِ الإنسان.
ـ هل زرتِ أنتويرب؟
ـ لا.
ـ حسنًا، سوفَ أحاولُ أن أصِفها لكِ، إنَّها ألماسةُ دَمٍ تتلألأُ خلفَ الواجهاتِ المضاءَةِ بالأبيض، بريقُهَا يعكسُ ظلالَ رجلٍ أسودَ، وجدَهَا في كينشاسا، ثمّ وُجِدَ مقتولًا برصاصةِ صديقِهِ، من أجلِ أنْ ترتدي امرأةٌ من مونتريال خاتمًا، فيه حجرُ ألماسٍ مصقولٌ في تلّ أبيب، أهداهُ لها زوجُهَا المولودُ في بيونيس أيريس حين كانا في رحلةٍ إلى صحراءِ أريزونا، لكي تسامِحَهُ على خيانتهِ لها مع صديقتها الجنوبِ أفريقية حين كان يغسلُ أموالهُ في دبي.
ـ هل تعلمينَ ما هو وجهُ الاختلافِ والتشابهِ بين الصحراءِ وغسيلِ الأموال؟
ـ لا.
ـ الاختلافُ أنَّ الصحراءَ تحتاجُ إلى ماءٍ، أمَّا غسيلُ الأموالِ، فلا.
ـ والتشابه؟
ـ التشابهُ هو أنَّ غسيلَ الأموالِ هو غسيلٌ جافٌّ، جافٌّ كالصحراءِ التي في أريزونا.
حسنًا، لا مجالَ للإنكارِ أنَّنِي أسبحُ فيكِ، كما تسبحُ فراشةٌ داخل الماغما.
وأطعمُكِ كلماتي، لكي تكبري ببطءٍ، كما تكبرُ رقعةُ الدمارِ التي أحدَثَهَا ارتطامُ حزنكِ بأيَّامي.
لقد كانَ لوجودكِ في حياتي أثرٌ سلبيٌّ على شِعْرِ ما بعد الحداثةِ في النصفِ الشمالي من الكرةِ الأرضية.
ويجبُ أنْ أعترفَ لكِ أنَّ الكثيرَ من قصائدي قد انتهتْ مدّةُ صلاحيّتها، بسببِ الظهور المفاجئ لمجازاتكِ فيها.
وأنكِ ساهمتِ من خلالِ حملاتكِ الممنهجةِ لإضافةِ الهوامشِ إلى نصوصي في إحداثِ ثقبٍ في الخزَّانِ الذي يحفظونَ به اللغةَ العربية.
وأنكِ قمتِ بإحيائي مع سبقِ الإصرارِ والترصُّدِ.
وهذه جريمةٌ يُعاقِبُ عليها دستورُ الشعراء.
وأنَّ تفاصيلكِ المبعثرة في أرجاءِ منزلي تثيرُ شهوتي، لكي أرمي التلفزيونَ من النافذة.
وأجلسَ، لكي أشاهدَكِ أنتِ حين تقومينَ بقَتْلِ الوقتِ.
أعترفُ أيضًا أنَّ هناكَ الكثيرَ من الأشياءِ المريبةِ التي بدأتْ بالحدوثِ منذُ شممتُ رائحةَ نهديكِ.
على سبيلِ المثالِ:
كسرتُ العديدَ من كؤوسِ النبيذِ خلالَ الفترةِ التي انتقلتِ بها إلى منزلي.
أغلبُهَا انتحرتْ بالقفزِ من يَدِي خلالَ محاولتي غَسْلَهَا من بقايا أحمرِ شفاهِكِ.
سرقتُ بعض الوقتِ، لكي أجعلَ يومي ٢٥ ساعة.
زَوَّرْتُ ملامحي، لكي أبدُوَ سعيدًا.
أحببتُكِ.
قُلتُ في حوارٍ صحفيٍّ بعدَ أنْ التقيتُكِ إنَّنِي لم أكذبْ في حياتي سوى مرَّتَين.
وكانتْ تلكَ كذبتي الثالثة.
ورغمَ كلِّ التراجيديا السعيدة التي تمرُّ بها حياتي.
رفضتِ أنْ تُطلقي رصاصةَ الرحمةِ على رأسي حين رجوتُكِ أنْ تفعلي.
ومَنَحْتِنِي حياة جديدة.
تتّهمينَنِي بعدمِ الموضوعيةِ في قصائدي، حسنًا، لم أكنْ موضوعيًا طوالَ حياتي، لقد كنتُ دائمًا منحازًا، وأكيلُ بمكيالَين، كنتُ منحازًا للسودِ أمام العنصرية، للمقاومةِ أمام المحتلّين، للميليشياتِ أمام الجيوش، كنتُ منحازًا للهنودِ الحُمرِ أمام الرجالِ البيض، لليهودِ أمام النازيّين، للفلسطينيّين أمام الإسرائيليّين، للمهاجرين أمام النازيّين الجُدُد، للغجرِ أمام الحدود، للسّكّانِ الأصليّين أمام المستعمرين، للعِلْمِ أمام الدين، للحاضرِ أمام الماضي، للنسويةِ أمام البطريركية، للنساءِ أمام الرجال، لكِ أمَامَ النساء، لكافكا أمام الروتين، للشعرِ أمامَ الفيزياء...
...
...
...
الفيزياء.
لعنةُ اللهِ على الفيزياء.
لماذا يغرقُ المهاجرونَ، وبعدَ أنْ يلفظوا أنفاسَهُم الأخيرة يطفونَ فوقَ وجهِ الماءِ؟
لماذا لا يحدثُ العكسُ؟
لماذا لا يطفو الإنسانُ حين يكونُ حيَّا، ويغرقُ حين يموتُ؟
حسنًا.
فلنُسمِّ الأشياءَ بمسمّياتِها.
الكُتُبُ مقابرُ للقصائدِ.
البيوتُ خيامٌ إسمنتيةٌ.
الكلابُ ذئابٌ، ارتضتِ الذُّلَّ.
سجّادةُ الصلاةِ تذكّرُنِي ببساطِ الريح.
غرفتي وقعتْ بحبِّ حذائِكِ الأخضر.
أنا أغرقُ فيكِ، كما يغرقُ السوريّونَ في البحارِ.
يا إلهي.
انظري إلى أين أوصلتْنا الحرب.
حتّى في أسوأ كوابيسي، لم يخطر لي
أنَّنِي في يومٍ من الأيّامِ.
سأقولُ في قصيدةٍ:
أغرقُ فيكِ، كما يغرقُ السوريّونَ في البحار.
ــــ ــــ ــــ
كلُّ قذيفةٍ تسقطُ على دمشقَ، إنَّمَا تُمَزِّق صفحةً من كتاب ديكارت.
حينَ وُلِدْنَا.
كانتِ الحياةُ ملوّنةً.
وكانتِ الصورُ بالأسودِ والأبيض.
اليوم أصبحتِ الصورُ ملوّنةً.
وأصبحتْ الحياةُ بالأسودِ والأبيض.
٢٠١٥
________________
كُتبتْ هذه القصيدة لصالح مشروع كتاب المدينة
"سيتي بوك" أنتويرب الذي يقام بالتعاون مع البيت
الفلامنكي الهولندي "ديبورين" الجيران.
Übersetzungen:
Hlavní město
- Jaké je hlavní město Demokratické republiky Kongo?
- Antverpy.
V tomto městě, živícím se diamanty,
rostou ostnaté dráty ve verších básníků.
Termíny umírají v kalendářích.
Mé ruce se zastavují kousek od tvých rtů.
Zastavuje se smích policistů.
Taxi, jehož řidiče zabil ostřelovač v Damašku,
zastavuje před hlavním nádražím v Antverpách.
Zastavují se teroristi na playstationu.
A já sám sobě nabízím rámě a zastavuji své zastavování.
Přemýšlím, jak daleko jsou mé rty od tvé pokožky.
Jako bych se nenarodil v palestinském uprchlickém táboře Jarmúk roku 1979.
Jako by ses ty nenarodila v Mléčné dráze.
Po tomto městě, v němž otírají krev z diamantů se stejnou péčí,
s jakou ji lékaři otírají z rány toho, komu zachránili život,
chodím lehce jako tank jedoucí po asfaltu
a nosím s sebou své básně jako podomní obchodník.
Čím jsem blíže moři, tím více mě pohlcuje poušť, hrnoucí se z kufrů běženců
a z mého pasu, který neuznal nikdo kromě tebe.
Mé básně hovoří o smrti tak, jako by hovořily o naději.
A o válce tak, jako by Bůh existoval.
Po smrti svých přátel jsem se stal osamělým vlkem.
Radost zatlačuji do kouta a rozmačkávám ji jako otravný hmyz.
Moji přátelé, kteří zemřeli při mučení, sedí vedle mne s veškerým svým šarmem,
jako bychom byli na nějaké recepci.
Má matka si mě prohlíží skrze mříže,
aby zjistila, jestli pořád ještě čůrám na tuto planetu.
Očistil jsem svůj pokoj od všech stop smrti
abys, až tě pozvu na sklenku vína,
necítila, že ač jsem ve Stockholmu,
jsem pořád ještě v Damašku.
V tomto městě, živícím se diamanty krve,
si vzpomínám na krvavou svatbu.
Vzpomínám si na zapomnění.
Stojím uprostřed skupinové fotografie mezi básníky, kteří tudy prošli.
Glosy, které jsi zanechala na okrajích mých básní, mě rozteskňují.
Mé srdce se proměňuje v dřevěného strašáka na odhánění Hitchcockových ptáků.
To nevinné srdce, které to nedokáže unést,
je najednou kruté jako upřímná slova.
Ulice se mění na sešit.
Ty jsi jediná, kdo dokáže přeměnit ulici na sešit.
Nevinně mě držíš za ruce, když vcházíme do nového roku.
Tu se hroutí Mezinárodní banka.
A střední třída stojí proti uprchlíkům.
Policista vyzbrojen dějinami stojí připraven narýsovat hranici mezi
předměstím a radostí.
Barva pleti stojí mezi námi jako checkpoint.
Mezi přístavem, přes nějž importují svobodu,
a ulicí, která se táhne od hřbitova až k ložnici.
Neunavila mě válka,
ale básně, které o válce mluví.
Neunavila mě chladná města.
Ale mé prsty jsou požírány básněmi, které mluví o chladných městech.
A bez prstů nedovedu tančit.
Nemohu bez nich ukázat na východ.
Srdeční zástava zabije pendlovky.
A moji přátelé falešně dosvědčují, že život je nádherný.
Toto město se hroutí do sebe sama jako černá díra.
Tedy vlastně zelená díra.
A ulice běží plná strachu.
Je to poprvé, co vidím, jak ulice běží po ulici.
Je to naposledy, kdy vidím dům, který, aby nespadl,
opírá se o smutný ženský smích zapomenutý v kuchyni,
a aby zůstal naživu, opírá se o vůni koření, které rozprášil výbuch.
Sousedé utekli, aniž by zavřeli okna hledící na jatka.
Aniž by zavřeli kuchařku otevřenou na straně 73.
Ptáci se z nedalekého stromu přestěhovali do domu.
Uhnízdili se v pootevřené spižírně vedle kuchyně.
Zabije je střela z minometu ráže 120 mm, vyrobená v SSSR roku 1987 pro válku proti imperialismu.
Kanárek zemřel v kleci hladem.
To je válka.
Kanárci umírají hladem ve svých klecích, když zmizí jejich věznitel.
Věznitel, který odešel z domu a už se do něj nevrátil.
Z domu, který se zhroutil na verše básníků, jež zradila jejich země.
Jejich země, která je dříve přiváděla k pláči, a již teď oplakávají.
A hle, už svůj smutek recitují cizím posluchačům.
Svými básněmi chtějí zlomit čas.
Svýma rukama bijí na poplach.
Ale nikdo nemá čas slyšet ozvěnu, kromě pár zabitých.
Servírka v baru se mnou začíná debatu o tom, zda mají Syřané právo zemřít patřičným způsobem,
tak aby tělo zůstalo vcelku,
jako jeden kus.
A také o tom, jaká je samota.
O právu člověka najít si někoho, kdo vedle něj bude večer usínat
a koho bude moci nechat spát, až půjde ráno do práce,
aniž by ho musel žádat, aby odešel jinam.
Dobrá.
Shoďme ze zad ten pytel plný kamení.
A zakřičme tiše skrze klávesnici.
My, podepsaní níže na asfaltu,
oznamujeme, že jsme unaveni.
A že bez ohledu na to, odkud jsme přišli,
jsme ve stejném srabu.
Já bydlím stejně jako ty sám v pokoji se třemi okny.
Dvě z nich hledí na Antverpy.
Ale třetí je obrazovka mého počítače, která hledí do Damašku.
- Byla jsi někdy v Damašku?
- Ne.
- Dobrá, pokusím se ti ho popsat. Teplota v létě je tam 37 stupňů.
Je to město, které má v létě teplotu lidského těla.
- Byla jsi někdy v Antverpách?
- Ne.
Dobrá, pokusím se ti je popsat. Je to krvavý diamant
třpytící se v bíle osvětlené výloze,
její lesk odráží stín černého muže, který ho našel v Kinshase a byl pak nalezen mrtvý,
zastřelen svým přítelem kvůli tomu, aby si žena z Montrealu navlékla prsten s drahokamem
vybroušeným v Tel Avivu, který jí daroval její manžel narozený v Buenos Aires,
když byli na výletě v arizonské poušti, aby mu odpustila,
že ji podvedl s její kamarádkou z Jižní Afriky, když pral své peníze v Dubaji.
- Víš, v čem se liší a v čem se podobá poušť a praní peněz?
- Ne.
- Liší se v tom, že poušť potřebuje vodu, ale praní peněz nikoliv.
- A v čem se podobají?
- Podobají se v tom, že praní peněz je praní nasucho, suché jako poušť v Arizoně.
Dobrá, nemá smysl popírat, že v tobě plavu jako motýl v magmatu.
A krmím tě svými slovy, abys pomalu rostla, jako roste zóna zkázy, kterou způsobil tvůj smutek,
když narazil do mých dní.
Tvá přítomnost v mém životě měla špatný vliv na postmoderní poezii severní polokoule.
Musím se ti přiznat, že mnohým mým básním už prošla spotřební lhůta kvůli náhlému využití tvých metafor.
A že ses svým rafinovaným tažením za připisováním glos na okraj mých básní
podílela na vytvoření děr v cisterně uchovávající arabský jazyk.
A že jsi mě znovu přivedla k životu, a to plánovaně a úkladně,
což je zločin, který je trestán dle Ústavy básníků.
Tvé detaily roztroušené v mém bytě posilují mou touhu vyhodit televizi z okna.
A posadit se a sledovat, jak zabíjíš čas.
Také přiznávám, že se začalo dít mnoho podezřelých věcí od chvíle,
kdy jsem ucítil vůni tvých ňader.
Kupříkladu:
když jsi u mě bydlela, rozbil jsem mnoho sklenic na víno.
Většinou spáchaly sebevraždu skokem z mé ruky, když jsem se je snažil umýt
od rudé barvy z tvých rtů.
Ukradl jsem trochu času, aby měl můj den 25 hodin.
Zfalšoval jsem své rysy, abych vypadal šťastný.
Miloval jsem tě.
Když jsem tě poznal, řekl jsem v rozhovoru pro noviny, že jsem v životě lhal jen dvakrát.
A to byla má třetí lež.
A přes všechnu tu šťastnou tragédii, jíž prochází můj život,
jsi odmítla prohnat mou hlavou ránu z milosti, když jsem tě o to prosil.
A nabídlas mi nový život.
Viníš mě z neobjektivity mých básní. Dobrá, za svůj život jsem nikdy nebyl objektivní.
Vždy jsem byl zaujatý a měřil dvojím metrem, byl jsem na straně černochů proti rasistům,
odboje proti okupantům, domobran proti armádám, na straně Indiánů proti bělochům,
židů proti nacistům, Palestinců proti Izraelcům. Na straně uprchlíků proti neonacistům. Romů proti
hranicím, domácích obyvatel proti kolonizátorům, na straně vědy proti
náboženství,
přítomnosti proti minulosti, feminismu proti patriarchátu, žen proti mužům, na straně tvé proti ženám, Kafky proti byrokracii, poezie proti fyzice.
Fyzika.
Ať Bůh prokleje fyziku.
Proč se uprchlíci topí a poté, co naposledy vydechnou, se vynoří nad hladinu?
Proč to není naopak?
Proč se člověk nevynoří, právě když je naživu, a nepotopí se, až když zemře?
Dobrá, nazvěme věci pravými jmény.
Knihy jsou hřbitovem básní.
Domy jsou stany z betonu.
Psi jsou vlci přivyklí nesvobodě.
Modlitební kobereček mi připomíná létající koberec.
Můj pokoj se zamiloval do tvých zelených bot.
Topím se v tobě, jako se topí Syřané v moři.
Panebože.
Podívej, kam nás ta válka přivedla.
Ani v nejhorších nočních můrách se mi nezdálo,
že jednoho dne
napíšu v básni,
že se v tobě topím, jako se topí Syřané v moři.
- - -
Každá bomba, která dopadne na Damašek, roztrhá stránku z Descarta.
Když jsme se narodili,
byl život barevný
a fotografie černobílé.
Teď jsou fotografie barevné
a život černobílý.
Die Hauptstadt
- Wie heißt die Hauptstadt der Demokratischen Republik Kongo?
- Antwerpen.
In dieser Stadt, die sich von Diamanten nährt,
wachsen Stacheldrähte in den Gedichten der Poeten;
sterben die Termine im Kalender;
hört meine Hand auf, deine Lippen zu berühren;
halten die Polizisten im Lachen inne;
stoppt das Taxi, wenn der Fahrer durch die Kugel eines Scharfschützen in Damaskus
vor dem Zentralbahnhof in Antwerpen getötet wird;
hört der Terror in der Play Station auf;
Und ich nehme mich selbst unter den Arm und höre auf, aufzuhören.
Ich denke an die Entfernung zwischen meinen Lippen und deiner Haut,
als sei ich nicht im Jahr 1979 im palästinensischen Flüchtlingslager Yarmouk in Damaskus geboren.
Als seist du nicht in der Milchstraße geboren.
In dieser Stadt, in der man mit der gleichen Sorgfalt das Blut von den Diamanten wischt wie die Ärzte das Blut von der Wunde eines Verletzten, dessen Leben sie gerettet haben,
gehe ich leichtfüßig vorbei wie ein Panzer über den Asphalt;
meine Gedichte mit mir tragend wie ein Straßenverkäufer.
Immer, wenn ich Richtung Meer laufe, frisst mich die Wüste auf, die aus den Koffern der Exilanten dringt,
genau wie aus meinem Reisepass, den niemand anerkennt außer dir.
Ich bin der Verfasser von Gedichten, die über den Tod erzählen, als sprächen sie über die Hoffnung;
und über den Krieg, als gäbe es Gott.
Seit meine Freunde gestorben sind, bin ich ein einsamer Wolf.
Ich umzingele die Freude in einer Ecke und trete darauf wie auf ein schädliches Insekt.
Meine Freunde, die unter Folter gestorben sind, sitzen in schicken Anzügen neben mir, als befänden wir uns auf einem Empfang.
Und meine Mutter sucht mich durch die Telefondrähte,
um sich zu vergewissern, dass ich noch auf diesen Planeten pinkele.
Ich habe in meinem Zimmer alle Spuren des Todes getilgt,
damit du, wenn ich dich auf ein Glas Wein einlade, nicht spürst,
dass ich, obwohl ich mich in Stockholm befinde,
noch immer in Damaskus bin.
In dieser Stadt, die sich von Blutdiamanten nährt,
erinnere ich mich an die Bluthochzeit.
Erinnere ich mich an das Vergessen.
Ich stehe mitten in einem schwarz-schwarzen Gruppenfoto mit Dichtern, die hier vorbeikamen.
Die Anmerkungen, die du neben meinen Gedichten hinterlassen hast, machen mich traurig.
Mein Herz verwandelt sich in eine hölzerne Vogelscheuche, um Hitchcocks Vögel zu vertreiben.
Mein unschuldiges Herz, das nichts erträgt,
wird hart wie aufrichtige Worte.
Und die Straße verwandelt sich in ein Heft.
Du bist die Einzige, die die Straße in ein Heft verwandeln kann.
Unschuldig fasst du meine Hand, damit wir dem Jahr den Kopf abschlagen.
Dann stürzt die Weltbank ein.
Die Mittelschicht stellt sich gegen die Flüchtlinge.
Der Geheimdienstler, bewaffnet mit der Geschichte, zieht einen Wall zwischen die Vororte und die Freude.
Die Hautfarbe steht wie ein Checkpoint zwischen uns.
Zwischen dem Hafen, der die Freiheit importiert,
und der Straße, die sich vom Friedhof bis zum Schlafzimmer erstreckt.
Der Krieg hat mich nicht erschöpft,
aber die Gedichte, die über den Krieg erzählen.
Die kalten Städte haben mich nicht erschöpft,
aber diese Gedichte über die kalten Städte haben meine Finger gefressen.
Und ohne Finger kann ich nicht tanzen.
Ohne sie kann ich nicht gen Osten zeigen.
Ein Herzschlag tötet die Wanduhr,
und meine Freunde legen falsches Zeugnis ab und behaupten, das sei Leben wunderbar.
Diese Stadt implodiert wie ein schwarzes Loch.
Ich meine, wie ein grünes Loch.
Und die Straße läuft ängstlich.
Es ist das erste Mal, dass ich eine Straße in einer Straße laufen sehe.
Es ist das letzte Mal, dass ich ein Haus sich auf das traurige Lachen einer Frau stützen sehe, die in der Küche zurückgelassen wurde, damit es stehen bleibt.
Und auf den Duft von Gewürzen, die die Granate zerstreute, damit sie am Leben bleiben.
Die Nachbarn flohen, ohne das Fenster zu schließen, das zum Massaker hin geöffnet war.
Ohne das Kochbuch zu schließen, das auf Seite 73 geöffnet war.
Die Vögel des benachbarten Baumes zogen ins Haus.
Sie richteten sich im halb geöffneten Küchenschrank ein.
Eine 120 Millimeter-Granate, die 1987 zur Bekämpfung des Imperialismus in der Sowjetunion produziert wurde, wird sie töten
Der Kanarienvogel verhungert im Käfig.
Es ist Krieg.
Die Kanarienvögel verhungern in ihren Käfigen, wenn ihr Kerkermeister verschwindet.
Ihr Kerkermeister, der das Haus verlassen hat und nicht zurückkehrt.
Das Haus, das über den Gedichten der Poeten eingestürzt ist, die von ihrem Land verraten wurden.
Ihr Land, das sie hat weinen lassen und das sie nun beweinen.
Sie lesen nun ihre Trauer den Fremden vor.
Mit ihren Gedichten schlagen sie die Zeit tot.
Mit ihren Händen läuten sie die Glocken.
Aber außer einigen Toten hat niemand die Zeit, das Echo zu hören.
Die Kellnerin in der Bar beginnt mit mir ein Gespräch über das Recht der Syrer, auf angemessene Weise zu sterben; eine Weise, bei der die Leichen ganz bleiben.
Am Stück.
Und über das Alleinsein.
Über das Recht, einen Menschen zu finden, der abends neben einem schläft.
Und der einen schlafen lässt, wenn er morgens zur Arbeit geht.
Ohne von ihm zu verlangen, zu gehen.
Gut.
Lass uns diesen Sack voll Steine von unserem Rücken nehmen
und leise mit Hilfe der Tastatur schreien.
Wir, die wir auf dem Asphalt unterzeichnet haben,
verkünden, dass wir erschöpft sind.
Und dass wir, abgesehen von unserem unterschiedlichen Background,
unter der gleichen Scheiße leiden.
Ich wohne, wie du auch, allein in einer Wohnung mit drei Fenstern.
Zwei blicken auf Antwerpen.
Aber das dritte ist mein Computerbildschirm, der auf Damaskus schaut.
- Hast du Damaskus besucht?
- Nein.
- Gut, ich werde versuchen, es dir zu beschreiben: Die Temperatur beträgt im Sommer 37 Grad. Es ist die Stadt, in der die Sommertemperatur der des menschlichen Körpers entspricht.
- Hast du Antwerpen besucht?
- Nein.
- Gut, ich werde versuchen, es dir zu beschreiben: Es ist ein Blutdiamant, der hinter weiß beleuchteten Schaufensterscheiben glitzert. Sein Funkeln spiegelt die Schatten eines schwarzen Mannes wieder, der ihn in Kinshasa fand und tot aufgefunden wurde, ermordet durch die Kugel eines Freundes, damit eine Frau aus Montreal einen Ring mit einem in Tel Aviv geschliffenen Diamanten tragen kann, den ihr ihr in Buenos Aires geborener Ehemann geschenkt hat, auf einer Reise in die Wüste von Arizona, damit sie ihm seinen Ehebruch mit ihrer südafrikanischen Freundin verzeiht, als er sein Geld in Dubai wusch.
- Weißt du, worin sich die Wüste und die Geldwäsche unterscheiden und worin sie sich ähneln?
- Nein.
- Der Unterschied ist, dass die Wüste Wasser braucht, die Geldwäsche aber nicht.
- Und die Ähnlichkeit?
- Die Ähnlichkeit ist, dass die Geldwäsche trocken ist. Trocken wie die Wüste von Arizona.
Gut, man kann unmöglich leugnen, dass ich in dir schwimme wie ein Schmetterling im Magma.
Und dass ich dich mit meinen Worten füttere, damit du langsam größer wirst wie das Areal der Zerstörung, den der Zusammenstoß deiner Trauer mit meinen Tagen verursacht hat.
Deine Anwesenheit in meinem Leben hat einen negativen Effekt auf die postmoderne Poesie in der nördlichen Hälfte der Weltkugel.
Ich muss dir gestehen, dass durch das plötzliche Auftauchen deiner Metaphern in meinen Gedichten, viele von ihnen ihre Gültigkeit verloren haben.
Und dass du durch deine systematische Kampagne, Anmerkungen zu meinen Texten hinzuzufügen, zur Entstehung von Löchern in dem Tank beigetragen hast, in dem sie die arabische Sprache aufbewahren.
Und dass du mich mit Vorsatz und durch Beobachtung wiedererweckt hast.
Und das ist ein Verbrechen, das qua Verfassung der Dichter bestraft wird.
Und dass deine überall in meiner Wohnung verstreuten Details mein Begehren wecken, den Fernseher aus dem Fenster zu werfen
und dazusitzen, um zuzusehen, wie du die Zeit totschlägst.
Ich gestehe auch, dass viele dubiose Dinge geschehen sind, seit ich den Duft deines Busens gerochen habe.
Zum Beispiel:
Ich habe eine Menge Weingläser zerbrochen, seit du bei mir eingezogen bist.
Die meisten von ihnen begingen Selbstmord, indem sie mir aus der Hand sprangen, als ich versuchte, die Reste deines Lippenstifts von ihnen abzuwaschen.
Ich stahl ein wenig Zeit, um einen 25-Stunden-Tag zu haben.
Ich setzte eine falsche Miene auf, um glücklich auszusehen.
Ich habe mich in dich verliebt.
Ich behauptete, nachdem ich dich getroffen hatte, in einem Interview, dass ich in meinem Leben nur zweimal gelogen habe.
Das war meine dritte Lüge.
Und trotz der ganzen glücklichen Tragödie in meinem Leben,
hast du dich geweigert, mir den Gnadenschuss in den Kopf zu verpassen, als ich dich darum bat,
und mir ein neues Leben geschenkt.
Du beschuldigst mich, in meinen Gedichten nicht objektiv zu sein. Gut. Ich war mein ganzes Leben lang nicht objektiv. Ich war immer parteiisch und messe mit zweierlei Maß: Ich habe Partei ergriffen für Schwarze gegen Rassismus, für den Widerstand gegen die Besatzer, für die Milizen gegen die Armeen. Ich habe Partei ergriffen für die Indianer gegen den weißen Mann, für die Juden gegen die Nazis, für die Palästinenser gegen die Israelis, für die Emigranten gegen die Neonazis, für die Zigeuner gegen die Grenzen, für die Einheimischen gegen die Kolonisatoren, für die Wissenschaft gegen die Religion, für die Gegenwart gegen die Vergangenheit, für den Feminismus gegen das Patriarchat, für die Frauen gegen die Männer, für dich gegen andere Frauen, für Kafka gegen die Routine, für die Poesie gegen die Physik.
Physik.
Möge Gott die Physik verdammen.
Warum ertrinken die Flüchtlinge, und warum treiben sie auf der Wasseroberfläche, nachdem sie ihren letzten Atemzug getan haben?
Warum passiert nicht das Gegenteil?
Warum treibt der Mensch nicht auf der Wasseroberfläche, wenn er lebt, und geht unter, wenn er tot ist?
Gut.
Lasst uns die Dinge beim Namen nennen.
Bücher sind Gräber für Gedichte.
Häuser sind Zementzelte.
Hunde sind Wölfe, die die Unterwürfigkeit akzeptiert haben.
Der Gebetsteppich erinnert mich an den Fliegenden Teppich.
Mein Zimmer hat sich in deine grünen Schuhe verliebt.
Ich ertrinke in dir wie die Syrer im Meer.
Oh Gott!
Sieh dir an, was der Krieg aus uns gemacht hat!
In meinen schlimmsten Alpträumen hätte ich mir nicht vorstellen können,
dass ich eines Tages
in einem Gedicht schreiben werde:
Ich ertrinke in dir wie die Syrer im Meer.
¯¯¯
Jede Granate, die auf Damaskus fällt, zerfetzt eine Seite aus einem Buch von Decartes.
Als wir geboren wurden,
war das Leben farbig,
und die Fotos waren schwarz-weiß.
Heute sind die Fotos farbig,
und das Leben ist schwarz-weiß.
____
G.A.: Dieses Gedicht habe ich für das Projekt "City Book Antwerpen" verfasst, das in Kooperation mit dem flämisch-holländischen deBuren-Haus durchgeführt wird.
Η ΠΡΩΤΕΥΟΥΣΑ
― Ποια είναι η πρωτεύουσα της Δημοκρατίας του Κονγκό;
― Η Αμβέρσα.
Σ’ αυτή την πόλη που τρέφεται με διαμάντια,
στα ποιήματα των ποιητών φυτρώνουν αγκαθωτά συρματοπλέγματα.
Oι προγραμματισμένες συναντήσεις πεθαίνουν στα ημερολόγια.
Tο χέρι μου σταματά ν’ αγγίζει τα χείλη σου.
Oι αστυνομικοί σταματούν να γελάνε.
Tο ταξί σταματά όταν ο οδηγός σκοτώνεται από σφαίρα ελεύθερου σκοπευτή στη Δαμασκό μπροστά απ’ τον κεντρικό σταθμό της Αμβέρσας.
O τρόμος σταματά στο πλεϊστέισον.
Kι εγώ παίρνω τον εαυτό μου παραμάσχαλα και σταματώ να σταματώ.
Σκέφτομαι την απόσταση μεταξύ των χειλιών μου και του δέρματός σου
λες και δεν γεννήθηκα το 1979 στον παλαιστινιακό προσφυγικό καταυλισμό Γιαρμούκ στη Δαμασκό.
Λες κι εσύ δεν γεννήθηκες στη Γαλακτική Οδό.
Σ’ αυτή την πόλη όπου καθαρίζουν το αίμα απ’ τα διαμάντια με την ίδια προσοχή που γιατροί καθαρίζουν το αίμα απ’ την πληγή ενός τραυματισμένου που μόλις του έσωσαν τη ζωή,
εγώ περπατώ με βήμα ελαφρύ σαν τανκς που κυλά στην άσφαλτο.
Κουβαλώ τα ποιήματά μου σαν μικροπωλητής.
Κάθε που κατευθύνομαι προς τη θάλασσα, με καταβροχθίζει η έρημος που χύνεται απ’ τις βαλίτσες των μεταναστών.
Είναι η ίδια έρημος που χύνεται απ’ το διαβατήριό μου, το οποίο κανείς δεν αναγνωρίζει εξόν από σένα.
Είμαι ο συγγραφέας ποιημάτων που μιλάνε για τον θάνατο λες και μιλάνε για την ελπίδα.
Για τον πόλεμο λες και υπάρχει Θεός.
Από τότε που πέθαναν οι φίλοι μου έχω γίνει λύκος μοναχικός.
Στριμώχνω την ευτυχία στη γωνία και την ποδοπατώ σαν να ’ταν δηλητηριώδες έντομο.
Όσοι φίλοι μου πέθαναν από βασανιστήρια κάθονται δίπλα μου φορώντας τα καλά τους λες και βρισκόμαστε σε κάποια δεξίωση.
Η μάνα μου με αναζητά στις τηλεφωνικές γραμμές
για να βεβαιωθεί ότι κατουράω ακόμα σ’ αυτόν εδώ τον πλανήτη.
Καθάρισα το δωμάτιό μου από κάθε ίχνος θανάτου.
Έτσι, όταν σε καλέσω για ένα ποτήρι κρασί
δεν θα νιώσεις ότι βρίσκομαι στη Δαμασκό.
Ενώ είμαι στη Στοκχόλμη.
Σ’ αυτή την πόλη που τρέφεται με ματωμένα διαμάντια,
θυμάμαι τον ματωμένο γάμο.
Θυμάμαι τη λήθη.
Στέκομαι στο κέντρο μιας μαυρόμαυρης ομαδικής φωτογραφίας ποιητών που κάποτε πέρασαν από δω.
Οι σημειώσεις που άφησες στο περιθώριο των ποιημάτων μου με θλίβουν.
Η καρδιά μου μεταμορφώνεται σε σκιάχτρο ξύλινο για να διώξει μακριά τα πουλιά του Χίτσκοκ.
Η αθώα καρδιά μου δεν τ’ αντέχει όλ’ αυτά.
Γίνεται σκληρή σαν λέξεις ειλικρινείς.
Κι ο δρόμος μεταμορφώνεται σε σημειωματάριο.
Εσύ είσαι η μόνη που μπορεί να μεταμορφώσει τον δρόμο σε σημειωματάριο.
Όλο αθωότητα με πιάνεις απ’ το χέρι για ν’ αποκεφαλίσουμε μαζί τον χρόνο.
Ύστερα η Παγκόσμια Τράπεζα καταρρέει.
Οι αστοί ενώνονται ενάντια στους μετανάστες.
Ένας σεκιουριτάς, οπλισμένος με την ιστορία, σχεδιάζει ένα τείχος μεταξύ των προαστίων και της ευτυχίας.
Το χρώμα του δέρματος μοιάζει με σημείο ελέγχου ανάμεσά μας.
Ανάμεσα στο λιμάνι απ’ όπου εισάγεται η ελευθερία
και στον δρόμο που εκτείνεται απ’ το νεκροταφείο μέχρι το υπνοδωμάτιο.
Δεν είναι ο πόλεμος που μ’ έχει καταβάλει,
αλλά τα ποιήματα που μιλάνε για τον πόλεμο.
Δεν είναι οι ψυχρές πόλεις που μ’ έχουν καταβάλει,
αλλά τα ποιήματα που μιλάνε για ψυχρές πόλεις μού έχουν φάει τα δάχτυλα.
Και χωρίς δάχτυλα δεν μπορώ να χορέψω.
Χωρίς δάχτυλα δεν μπορώ να δείξω προς την Ανατολή.
Το ρολόι τοίχου παθαίνει καρδιακή προσβολή.
Οι φίλοι μου δίνουν ψευδείς καταθέσεις ισχυριζόμενοι ότι η ζωή είναι υπέροχη.
Αυτή η πόλη καταρρέει εσωτερικά σαν μαύρη τρύπα.
Σαν πράσινη τρύπα, θέλω να πω.
Κι ο δρόμος τρέχει μακριά τρομαγμένος.
Είναι η πρώτη φορά που βλέπω έναν δρόμο να τρέχει στον δρόμο.
Είναι η τελευταία φορά που βλέπω ένα σπίτι να στηρίζεται στο λυπημένο γέλιο μιας γυναίκας που την εγκατέλειψαν στην κουζίνα προκειμένου εκείνο να μείνει όρθιο.
Και στις μυρωδιές των μπαχαρικών που σκόρπισε η οβίδα προκειμένου εκείνη να μείνει ζωντανή.
Οι γείτονες έφυγαν χωρίς να κλείσουν το παράθυρο που ’χε μείνει ανοιχτό να κοιτάει τη σφαγή.
Χωρίς να κλείσουν το βιβλίο μαγειρικής που ’χε μείνει ανοιχτό στη σελίδα 73.
Τα πουλιά απ’ το γειτονικό δέντρο μετακόμισαν στο σπίτι.
Εγκαταστάθηκαν στο μισάνοιχτο ντουλάπι της κουζίνας.
Εκεί θα τα σκοτώσει ένα βλήμα όλμου διαμέτρου 120 χιλιοστών που κατασκευάστηκε το 1987 στη Σοβιετική Ένωση για τον πόλεμο ενάντια στον ιμπεριαλισμό.
Τα καναρίνια πέθαναν απ’ την πείνα στο κλουβί.
Αυτό είναι ο πόλεμος.
Τα καναρίνια στα κλουβιά πέθαναν απ’ την πείνα όταν εξαφανίστηκε ο δεσμοφύλακάς τους.
Ο δεσμοφύλακας που ’φυγε απ’ το σπίτι και δεν επέστρεψε ποτέ.
Απ’ το σπίτι που κατέρρευσε πάνω στα ποιήματα των προδομένων απ’ την πατρίδα ποιητών.
Μια πατρίδα που τους έκανε να κλαίνε και τώρα εκείνοι τη θρηνούνε.
Για δείτε πώς εξιστορούν τη θλίψη τους μπροστά σε ξένους ανθρώπους.
Με τα ποιήματά τους σκοτώνουν τον χρόνο.
Με τα χέρια τους χτυπάνε τις καμπάνες.
Όμως, μ’ εξαίρεση κάποιους νεκρούς, κανείς δεν έχει χρόνο ν’ ακούσει την ηχώ.
Η σερβιτόρα στο μπαρ μού ανοίγει συζήτηση για το δικαίωμα των Σύριων σ’ έναν αξιοπρεπή θάνατο με το σώμα τους ακέραιο.
Ακομμάτιαστο.
Και για τη μοναξιά.
Για το δικαίωμα κάθε ανθρώπου να ’χει κάποιον να κοιμάται δίπλα του τα βράδια.
Κάποιον που να τον αφήνει να κοιμηθεί όταν το πρωί σηκώνεται να πάει στη δουλειά.
Και να μην του ζητά να φύγει.
Καλώς.
Ας κατεβάσουμε τον σάκο με τις πέτρες απ’ την πλάτη μας.
Ας φωνάξουμε χαμηλόφωνα απ’ τα πληκτρολόγιά μας.
Εμείς που έχουμε υπογράψει στην άσφαλτο.
Ανακοινώνουμε ότι έχουμε εξαντληθεί.
Και ότι ανεξαρτήτως της καταγωγής μας
υποφέρουμε απ’ τα ίδια σκατά.
Όπως κι εσείς, έτσι κι εγώ μένω μόνος μου.
Μένω μόνος μου σ’ ένα διαμέρισμα με τρία παράθυρα.
Τα δύο κοιτάνε στην Αμβέρσα.
Το τρίτο είναι η οθόνη του υπολογιστή μου που κοιτάζει στη Δαμασκό.
― Έχεις πάει ποτέ στη Δαμασκό;
― Όχι.
― Θα προσπαθήσω να στην περιγράψω: Το καλοκαίρι η θερμοκρασία είναι 37 βαθμοί Κελσίου˙ είναι η πόλη όπου το καλοκαίρι η θερμοκρασία του αέρα συμπίπτει με αυτή του ανθρώπινου σώματος.
― Έχεις πάει ποτέ στην Αμβέρσα;
― Όχι.
― Θα προσπαθήσω να στην περιγράψω: Είναι ένα ματωμένο διαμάντι που λάμπει στο λευκό φως των προθηκών˙ η λάμψη του αντανακλά τη σκιά ενός μαύρου άντρα που το ξέθαψε στην Κινσάσα και στη συνέχεια δολοφονήθηκε από σφαίρα φίλου, προκειμένου μια γυναίκα απ’ το Μόντρεαλ να φορέσει ένα δαχτυλίδι με μονόπετρο λειασμένο στο Τελ Αβίβ που της χάρισε ο γεννημένος στο Μπουένος Άιρες σύζυγός της σ’ ένα ταξίδι τους στην έρημο της Αριζόνας για να τον συγχωρήσει που την απάτησε με τη Νοτιοαφρικανή φίλη της όταν είχε πάει να ξεπλύνει τα χρήματά του στο Ντουμπάι.
― Ξέρεις σε τι μοιάζουν και σε τι διαφέρουν η έρημος και το ξέπλυμα μαύρου χρήματος;
― Όχι.
― Διαφέρουν στο ότι η έρημος έχει ανάγκη από νερό ενώ το ξέπλυμα όχι.
― Και σε τι μοιάζουν;
― Το ξέπλυμα είναι ξηρό, ξηρό όπως η έρημος της Αριζόνας.
Δεν χωρά αμφιβολία ότι κολυμπώ μέσα σου σαν πεταλούδα σε μάγμα.
Σε ταΐζω τις λέξεις μου για να μεγαλώσεις αργά αργά όπως η περιοχή καταστροφής που προέκυψε όταν η θλίψη σου συγκρούστηκε με τις μέρες μου.
Η παρουσία σου στη ζωή μου είχε αρνητικές επιπτώσεις στη μεταμοντέρνα ποίηση του βόρειου ημισφαιρίου.
Θα πρέπει να σου ομολογήσω ότι πολλά από τα ποιήματά μου έληξαν όταν εμφανίστηκαν ξαφνικά μέσα τους οι μεταφορές σου.
Προσθέτοντας συστηματικά σημειώσεις στο περιθώριο των κειμένων μου είχες κι εσύ το μερίδιό σου στη διάτρηση της δεξαμενής όπου φυλάσσεται η αραβική γλώσσα.
Με επανέφερες στη ζωή εκ προμελέτης.
Πρόκειται για ένα κολάσιμο αδίκημα το οποίο τιμωρείται σύμφωνα με το σύνταγμα της ποίησης.
Οι λεπτομέρειες που σκόρπισες παντού στο σπίτι μου ξύπνησαν μέσα μου την επιθυμία να πετάξω την τηλεόραση απ’ το παράθυρο.
Και να καθίσω να σε βλέπω να σκοτώνεις τον χρόνο.
Οφείλω να παραδεχτώ ότι από τη μέρα που μύρισα το άρωμα του στήθους σου έχουν συμβεί διάφορα περίεργα πράγματα.
Για παράδειγμα:
Από τότε που μετακόμισες στο σπίτι μου έχω σπάσει ένα σωρό ποτήρια του κρασιού.
Τα περισσότερα απ’ αυτά αυτοκτόνησαν πηδώντας απ’ το χέρι μου όταν προσπάθησα να καθαρίσω τα σημάδια απ’ το κραγιόν σου.
Έκλεψα λίγο χρόνο ώστε η μέρα μου να διαρκεί 25 ώρες.
Πήρα μια ψεύτικη έκφραση προκειμένου να δείχνω ευτυχισμένος.
Σ’ αγάπησα.
Σε μια συνέντευξη ισχυρίστηκα ότι απ’ όταν σε γνώρισα είπα ψέματα μόνο δύο φορές.
Αυτή ήταν η τρίτη.
Παρόλο που η ζωή μου ήταν μια χαρούμενη τραγωδία,
εσύ αρνήθηκες να μου δώσεις τη χαριστική βολή όταν στο ζήτησα.
Αντ’ αυτού μου χάρισες μια νέα ζωή.
Με κατηγορείς για έλλειψη αντικειμενικότητας στα ποιήματά μου. Δεν έχεις άδικο, ποτέ στη ζωή μου δεν ήμουν αντικειμενικός. Ήμουν πάντα προκατειλημμένος και είχα πάντα δύο μέτρα και δύο σταθμά. Ήμουν πάντα προκατειλημμένος υπέρ των μαύρων και εναντίον του ρατσισμού, υπέρ της αντίστασης και εναντίον της κατοχής, υπέρ των ανταρτών και εναντίον του στρατού. Ήμουν πάντα προκατειλημμένος υπέρ των Ινδιάνων και εναντίον του λευκού άντρα, υπέρ των Εβραίων και εναντίον των ναζί, υπέρ των Παλαιστίνιων και εναντίον των Ισραηλινών, υπέρ των μεταναστών και εναντίον των νεοναζί, υπέρ των τσιγγάνων και εναντίον των συνόρων, υπέρ των αυτοχθόνων και εναντίον των αποικιοκρατών, υπέρ της επιστήμης και εναντίον της θρησκείας, υπέρ του παρόντος και εναντίον του παρελθόντος, υπέρ του φεμινισμού και εναντίον της πατριαρχίας, υπέρ των γυναικών και εναντίον των αντρών˙ ήμουν πάντα προκατειλημμένος υπέρ σου έναντι των άλλων γυναικών, ήμουν πάντα προκατειλημμένος υπέρ του Κάφκα και εναντίον της ρουτίνας, υπέρ της ποίησης και εναντίον της φυσικής.
Της φυσικής.
Της καταραμένης φυσικής.
Γιατί οι μετανάστες πνίγονται και γιατί τα σώματά τους ανεβαίνουν στην επιφάνεια μετά αφού πάρουν την τελευταία τους αναπνοή;
Γιατί δεν συμβαίνει το αντίστροφο;
Γιατί οι άνθρωποι να μην επιπλέουν όταν είναι ζωντανοί και να βυθίζονται όταν είναι νεκροί;
Καλώς.
Ας πούμε τα πράγματα με τ’ όνομά τους.
Τα βιβλία είναι νεκροταφεία ποιημάτων.
Τα σπίτια είναι αντίσκηνα από τσιμέντο.
Οι σκύλοι είναι λύκοι που συναίνεσαν στην υποταγή τους.
Το χαλί της προσευχής μού θυμίζει το ιπτάμενο χαλί.
Το δωμάτιό μου έχει ερωτευτεί τα πράσινα παπούτσια σου.
Βυθίζομαι μέσα σου όπως οι Σύριοι βυθίζονται στη θάλασσα.
Ω, Θεέ μου,
δες τι μας έχει κάνει ο πόλεμος.
Ούτε στους χειρότερούς μου εφιάλτες δεν θα μπορούσα να είχα φανταστεί
ότι μια μέρα
θα έγραφα σ’ ένα ποίημά μου
«βυθίζομαι μέσα σου όπως οι Σύριοι βυθίζονται στη θάλασσα».
Κάθε βόμβα που πέφτει στη Δαμασκό είναι μια σελίδα που σκίστηκε από ένα βιβλίο του Καρτέσιου.
Όταν γεννηθήκαμε
η ζωή ήταν έγχρωμη
και οι φωτογραφίες ασπρόμαυρες.
Σήμερα είναι οι φωτογραφίες έγχρωμες
και η ζωή ασπρόμαυρη.
The Capital
- What’s the capital of the Democratic Republic of the Congo?
- Antwerp
In this city that is nourished on diamonds
barbed wire grows in poets’ verses
appointments die on the calendar
my hands stop touching your lips
policemen no longer laugh
a taxi stops when its driver is killed by a bullet from a sniper in Damascus
in front of Antwerp Central Station
terror stops on PlayStation
and I take myself under my arm and stop stopping
I think of the distance between my lips and your skin
as if I wasn’t born in Yarmouk camp for Palestinian refugees in Damascus in 1979
as if you weren’t born in the Milky Way
In this city where they clean blood off diamonds with the same care as
doctors cleaning blood from the wound of an injured man whose life they’ve saved
I pass lightly as a tank over asphalt
carrying my verses like a street vendor
every time I go towards the sea I am eaten up by the desert emerging from the suitcases of emigrants
and from my passport recognised by nobody but you
I am the writer of poems that talk of death as if they’re talking of hope
and of war as if God exists
since my friends died I’ve become a lone wolf
cornering joy and trampling on it as if it were a harmful insect
my friends who were tortured to death sit next to me in their most elegant clothes as if we were at a reception
and my mother searches for me down the phone lines
to make sure that I’m still pissing on this planet
I’ve cleaned my room of any trace of death
so you don’t feel when I invite you for a glass of wine
that despite the fact I’m in Stockholm
I’m still in Damascus
In this city nourished on blood diamonds
I remember a blood wedding
I remember oblivion
I stand in the middle of a black and black group photo of poets
who have gone from here
the notes you have left in the margins of my poems make me sad
my heart becomes a wooden scarecrow to chase away Hitchcock’s birds
my innocent heart that cannot bear it
becomes as harsh as honest words
and the street becomes a notebook
you are the only one who can change the street into a notebook
innocently you take my hands so we can cut off the head of the year
then the World Bank collapses
the middle class stands against the emigrants
a security man armed with history stands to mark out a barrier between the suburbs and happiness
skin colour stands like a checkpoint between us
between the harbour that imports freedom
and the street extending from the graveyard to the bedroom
the war has not wearied me
rather the poems that talk of the war
the cold cities have not wearied me
but these poems that talk of cold cities have eaten my fingers
and I cannot dance without my fingers
I cannot orient to the Orient without them
a heart attack kills the wall clock
and my friends bear false witness and say that life is wonderful
this city is collapsing in on itself like a black hole
I mean a green hole
and the street runs scared
this is the first time I’ve seen a street running in the street
this is the last time I’ve seen a house leaning on a sad woman’s laughter left behind in the kitchen
in order to stay upright
and on the smell of spices scattered by the shell in order to stay alive
the neighbours fled without shutting the windows open on the massacre
without shutting the cookery book open on page 73
the birds on the nearby tree moved into the house
they lived in the half-open kitchen cupboard
a 120mm mortar shell manufactured in the Soviet Union in the year 1987
to fight imperialism
would kill them
the canary died of starvation in the cage
that’s war
canaries die of starvation in their cages when their jailers vanish
their jailers who left home and never came back
the home that collapsed on the poems of poets whose country betrayed them
their country used to make them weep and now they weep for their country
see how they recount their grief in front of strangers
with their poems they kill time
with their hands they ring bells
but nobody has time to hear the echo except a few of those killed in the war
and the barmaid starts a discussion with me about how Syrians have the right to die properly with the body whole
in one piece
and about loneliness
about how people have the right to find somebody to sleep next to them in the evening
and to leave them asleep when they go to work in the morning
without asking them to move on
fine
let’s take this sack of stones off our back
and shout gently via the keyboard
we the undersigned on the asphalt
announce that we are tired
and that regardless of our different backgrounds
we suffer from the same shit
I too like you live alone in a flat with three windows
two look out onto Antwerp
but the third is my computer screen looking out onto Damascus
- have you visited Damascus?
- no
- ok I’ll try to describe it to you: the temperature in summer is 37°
it’s the city where the summer temperature corresponds to a person’s body temperature
- have you visited Antwerp?
- no
- ok I’ll try to describe it to you: it’s the blood diamond sparkling in the white light of shop windows
its shine reflecting a black man who found it in Kinshasa then was himself found murdered
by a bullet from his friend’s gun
in order that a woman from Montreal could wear a ring with a stone polished in Tel Aviv
given to her by her husband born in Buenos Aires
when they were on a trip to the Arizona desert
so that she would forgive him for cheating on her with her South African friend
when he was laundering his money in Dubai
- do you know how the desert and money laundering differ and how they are similar?
- no
- the difference is that the desert needs water and money laundering doesn’t
- and the similarity?
- the similarity is that money laundering is dry, dry as the desert in Arizona
ok there’s no denying that I float in you like a butterfly in magma
and feed you my words so you grow slowly like the area of destruction that came into being
when your sorrow collided with my life
your presence in my life had a negative effect on postmodern poetry in the northern half of the globe
and I have to confess to you that the shelf life of many of my poems expired with the sudden appearance in them of your metaphors
and that you had a share in making holes in the tank where they store the Arabic language
through your systematic campaigns to add marginal notes to my texts
and that with premeditation and close observation you undertook to revive me
and this is an offence punishable under the poets’ constitution
and that your details scattered around my house provoke a desire in me to throw the television set out of the window
and to sit watching you instead when you are killing time
I confess too that there are many dubious things that have begun to happen since I smelt the smell of your breasts
for example:
I’ve broken several wine glasses in the period since you moved in with me
most of them committed suicide by jumping out of my hand as I tried to wash away the traces of your lipstick
I stole some time in order to make my day last 25 hours
I assumed a false expression to make myself look happy
I loved you
I said in a press interview after I met you that I had only lied twice in my life
and that was the third time I’d lied
in spite of the whole happy tragedy that my life has been
you refused to fire the mercy bullet when I begged you to
and granted me a new life
you accuse me of a lack of objectivity in my poems, fine, I’ve never been objective in my life
I’ve always been biased and I have double standards
I have been biased in favour of blacks against racism, in favour of the resistance against the occupiers, of militias against armies. I have taken the side of the Red Indians against the white men, the Jews against the Nazis, the Palestinians against the Israelis, the immigrants against the neo-Nazis, gipsies against borders, original inhabitants against colonialists, science against religion, the present against the past, feminism against patriarchy, women against men, your side against other women, Kafka’s side against routine, poetry’s side against physics
physics
God damn physics
why do the immigrants drown then after they’ve breathed their last they float on the surface of the water?
why doesn’t the opposite happen?
why don’t people float when they’re alive and drown when they’re dead?
fine
let’s call things by their names
books are the graveyards of poems
houses are concrete tents
dogs are wolves that have accepted humiliation
prayer rugs remind me of flying carpets
my room has fallen in love with your green shoes
I drown in you as Syrians drown in the sea
oh God
look where the war has taken us
even in my worst nightmares it never occurred to me
that one day
I would say in a poem
I drown in you as Syrians drown in the sea
****
every shell that falls on Damascus is just a page torn out of Descartes’ book
when we were born
life was coloured
and photos were black and white
now photos are coloured
and life is black and white
پایتخت
- پایتخت جمهوری دموکراتیک کنگو1 کجاست؟
- آنتورپ2
در این شهر که از الماس تغذیه میکند
در شعرِ شاعران سیمخاردار میروید
قرارها در تقویم میمیرند
دستانم از لمسِ لبانت دست میکشند
لبخندِ پلیس متوقف میشود
وقتی رانندۀ تاکسی روبروی ایستگاه مرکزی قطار آنتورپ3 بهضرب گلولۀ تکتیراندازی از دمشق کشته میشود، تاکسی میایستد
ترور در پلِی استیشن متوقف میشود
من خودم را در آغوش میگیرم و بدینگونه متوقفشدنها را متوقف میکنم
به فاصلۀ بین لبانم و پوستِ تو فکر میکنم
انگار در سال 1979 در کمپ پناهندگان فلسطینیِ یرموک4 در دمشق به دنیا نیامدهام
انگار تو در راه شیری به دنیا نیامدهای
در این شهر که مردمش مثل پزشکی که جان یک مجروح را نجات داده و خون از روی زخمهایش سترده
خون از روی الماسها پاک میکنند
با گامهایی آرام مانند یک تانک از روی آسفالت رد میشوم
مثلِ یک دستفروش شعرهایم را بهدوش میکِشم
هر بار بهسوی دریا میروم کویری که از چمدان مهاجران خارج میشود مرا بهدرون خود میکشد
کویری بیرونآمده از گذرنامهام که کسی جز تو بهرسمیتش نمیشناسد
من شاعرِ شعرهایی هستم که صحبت از مرگ در آنها همچون صحبت از امید است
شعرهایی که از جنگ سخن میگویند، انگار خدایی وجود دارد
از وقتی دوستانم مُردهاند، یک گرگِ تنها شدهام
شادی را به کُنجی راندهام و آن را مانند حشرهای موذی زیرِ پا لگد میکنم
دوستانم که زیرِ شکنجه مردهاند بهترین لباسشان را به تن کردهاند و کنارم نشستهاند،
انگار در یک مراسمِ استقبال هستیم
و مادرم در خطوط تلفن دنبالم میگردد
تا مطمئن شودکه هنوز دارم رویِ این سیاره میشاشم
اتاقم را از هرچه نشان مرگ دارد پیراستهام
به همینخاطر است که وقتی به یک لیوان شراب دعوتت میکنم،
هیچ حس نمیکنی که اگرچه در استکهلمم
هنوز در دمشقم.
در این شهر که از الماسٍ خونی تغذیه میکند
عروسیِ خون به یادم میآید
نسیان به یادم میآید
من وسط عکسِ دستهجمعیِ سیاهوسیاهِ شاعرانی ایستادهام که از اینجا رفتهاند
یادداشتهایی که در حاشیۀ شعرهایم نوشتهای ناراحتم میکند
قلبم بدل به یک مترسکِ چوبی میشود تا پرندههای هیچکاک5 را فراری دهد
قلب بیگناهم تاب نمیآورد
مانند کلامِ صادقانه تندوتیز میشود
و خیابانها تبدیل به دفترچه یادداشت میشوند
تو تنها کسی هستی که میتوانی خیابانها را به دفترچه یادداشت بدل کنی
تو معصومانه دستانم را میگیری و با هم سرِ سال6 را میبُریم
بعد بانک جهانی فرو میریزد
طبقۀ متوسط مقابل مهاجران میایستد
نگهبانِ مسلح به تاریخ بین حومۀ شهر و سعادت دیوار میکشد
رنگ پوست مانند یک ایست بازرسی بین ما قرار میگیرد
بین بندری که آزادی از آن وارد میشود
و خیابانی که از گورستان تا اتاق خواب کِش میآید
جنگ خستهام نکرده
شعرهایی که از جنگ میگویند خستهام کردهاند
شهرهای سرد خستهام نکردهاند
شعرهایی که از شهرهای سرد میگویند انگشتانم را خوردهاند
و نمیتوانم بدون انگشتانم برقصم
نمیتوانم بدون آنها به شرق اشاره کنم
سکتۀ قلبی موجب مرگ ساعت دیواری میشود
و دوستانم بهدروغ شهادت میدهند که زندگی فوقالعاده است
این شهر مانند یک سیاهچاله در خودش فرو میرود
منظورم یک سبزچاله7 است
و خیابان با ترس میدود
این اولین باری است که میبینم خیابان در خیابان میدود
این آخرین باریست که میبینم یک خانه برای اینکه سرپا بماند تکیه داده به خندۀ زنی غمگین که در آشپزخانه جا مانده
و برای اینکه زنده بماند تکیه داده به عطر ادویههای پخششده در قفسهها
همسایهها بدون بستن پنجرههایی که رو به قتلعام باز مانده فرار کردهاند
بدون بستنِ کتاب آشپزی که روی صفحۀ 73 باز مانده
پرندههای درخت کِناری به خانه آمدهاند
آنها گنجۀ نیمباز آشپزخانه را برای زندگی برگزیدهاند
ترکِشِ یک خمپارۀ 120 میلیمتری که در سال 1987 در شوروی برای جنگ با امپریالیسم ساخته شده
پرندهها را میکُشد
قناری در قفس از گرسنگی میمیرد
این جنگ است
قناریها در قفس از گرسنگی میمیرند وقتی زندانبانهایشان ناپدید میشوند
زندانبانهایی که خانه را ترک گفتهاند و هرگز برنگشتهاند
خانههایی که روی شعرهای شاعران خراب شدند، شاعرانی که کشورشان به آنها خیانت کرده
کشوری که روزی آنها را به گریه انداخته و حالا آنها برایش میگریند
ببین چطور از غمشان برای غریبهها میگویند
آنها با شعرهاشان زمان را میکُشند
با دستانشان زنگها را بهصدا درمیآورند
اما کسی فرصت شنیدن انعکاس صدا را ندارد جز چند نفری که در جنگ کشته شدهاند
و زن میفروش سرِ صحبت را با من باز میکند
میگوید مردم سوریه حق دارند با یک پیکر واحد بمیرند
و از تنهایی میگوید
میگوید آدمها حق دارند کسی را پیدا کنند که شب کنارشان بخوابد
و صبح که سر کار میروند او را خفته رها کنند
بیآنکه از او بخواهند برود
خوب
حالا بیا این کیسۀ سنگ را به دوش بگیریم
و آرام با کیبورد جار بزنیم
ما که امضامان روی آسفالت است
همینجا اعلام میکنیم که خستهایم
و علیرغم پیشینۀ متفاوتمان
گرفتاِر یکجور کثافتیم
من هم مثل تو تنهایی در خانهای با سه پنجره زندگی میکنم
که دو تای آنها رو به آنتورپ باز میشوند
اما سومین پنجره صفحۀ کامپیوتر من است گشوده رو به دمشق
- دمشق را دیدهای؟
- نه.
- خوب. سعی میکنم برایت وصفش کنم: دمای هوا در تابستان 37 درجه است
دمشق شهریست که دمای هوایش در تابستان به اندازۀ دمای بدن یک انسان است
- آنتورپ را دیدهای؟
- نه.
- خوب. سعی میکنم برایت وصفش کنم: یک الماسِ خونی زیر نور سفید ویترین مغازهها میدرخشد
در برق آن میشود مرد سیاهپوستی را دید که الماس را در کینشاسا پیدا کرد
بعد جنازهاش را پیدا کردند که با یک گلوله از تفنگِ دوستش کشته شده بود
تا زنی اهل مونترال بتواند حلقهای بهدست کند با الماسی صیقلیافته در تِلآویو
حلقهای که آن زن در سفری به صحرای آریزونا از همسرِ بوینسآیرسیاش هدیه گرفت
تا مرد را ببخشد که وقتی برای پولشویی به دبی رفته بود
با دوستِ اهل آفریقای جنوبیِ زن همبستر شد
- میدانی تفاوت و شباهتِ بین صحرا و پولشویی چیست؟
- نه.
- تفاوتشان این است که صحرا به آب احتیاج دارد و پولشویی نه.
- و شباهتشان؟
- شباهتشان این است که پولشویی خشک است، خشک همچون صحرای آریزونا.
خوب، نمیشود انکار کرد که من درون تو شناورم، مثل پروانهای در ماگما
و من با کلماتم به تو غذا دادم و تو بهآرامی بزرگ شدی
بزرگ مثلِ ردّ خرابیای که از برخوردِ غمت با زندگیام بهوجود آمد
حضورت در زندگیام روی شعر پستمدرن در نیمکرۀ شمالی زمین تأثیرِ منفی داشته
و باید اعتراف کنم از وقتی استعارۀ تو تصادفاً در شعرهایم پیدا شد
تاریخ مصرفِ خیلی از آنها گذشت
و تو با کمپینهای سازمانیافتهات برای افزودن تحشیههایی به نوشتههای من
در سوراخشدن تانکری که زبان عربی را در آن انبار میکنند سهم داشتی
و تو با پیشدرمانی و مراقبت زیاد به من حیات دوباره بخشیدی
و این جرمیست که طبق قانون اساسی شاعران قابل مجازات است
و جزئیات تو که در سراسرِ خانهام پخش شده این میل را در من بیدار میکند که تلویزیون را از پنجره بیرون اندازم
و در عوض به تماشای تو بنشینم تا ببینم چگونه وقت را میکُشی
همینطور باید اعتراف کنم از وقتی بوی تنت به مشامم خورده
دائم اتفاقهای مشکوک در زندگیام رخ میدهد
برای مثال:
از وقتی بهدرونم نقل مکان کردهای، چند لیوان شراب را شکستهام
بیشترشان وقتی سعی میکردم ردّ رژ لبت را از روی آنها پاک کنم از دستانم بیرون پریدند و خودکشی کردند
مقداری زمان دزدیدم تا روزم 25 ساعت بشود
حالت دروغین به خود گرفتم، تا شاد به نظر بیایم
عاشقت بودم
بعد از دیدن تو در یک مصاحبۀ مطبوعاتی اعلام کردم که در زندگیام فقط دو بار دروغ گفتهام
و این سومین باری بود که دروغ میگفتم
علیرغم تمام تراژدیِ سعادتباری که در زندگیِ من بود
تو تیر خلاص را شلیک نکردی اگرچه این را از تو خواسته بودم
و به من زندگی دوباره بخشیدی
تو مرا به عدم رعایت بیطرفی در شعرهایم محکوم کردی،
خوب، من هرگز در طول زندگیام آدم بیطرفی نبودهام
همیشه جانبدار بودم و سیاستهای دوپهلو داشتم
همیشه در مقابل نژادپرستی طرفدار سیاهپوستها بودهام،
در مقابل اشغالگران طرفدار مقاومت،
در مقابل ارتش طرفدار میلیشیا،
من در مقابل سفیدپوستها طرف سرخپوستها را میگیرم،
در مقابل نازیها طرف یهودیها را،
در مقابل اسرائیلیها طرف فلسطینیها را،
در مقابل نئونازیها طرف مهاجران را،
در مقابل مرزها طرف کولیها را،
در مقابل استعمارگران طرف بومیها را،
در مقابل دین طرف علم را،
در مقابل گذشته طرف حال را،
در مقابل پدرسالاری طرف فمینیسم را،
در مقابل مرد طرف زن را،
در مقابل باقیِ زنها طرف تو را،
در مقابل روزمرگی طرف کافکا را،
در مقابل فیزیک طرف شعر را
فیزیک
لعنت به فیزیک
چرا مهاجران وقتی نفسهای آخرشان را میکِشند روی آب میآیند؟
چرا عکس آن اتفاق نمیافتد؟
چرا انسانها وقتی زندهاند روی آب نمیآیند و وقتی مردند زیرِ آب نمیروند؟
خوب
بیا هرچیز را به نامش صدا کنیم
کتابها قبرستان شعرها هستند
خانهها کمپهای سیمانیاند
سگها گرگهاییاند که حس حقارت را پذیرفتهاند
سجادهها قالیهای پرنده را برایم تداعی میکنند
اتاقم عاشق کفشهای سبزت شده
من در تو غرق شدم همچنانکه سوریها در دریا غرق میشوند
خدای من
ببین جنگ ما را کجا برده؟
حتی در بدترین کابوسهایم هم نمیدیدم
یک روز در شعری بنویسم:
من در تو غرق شدم همچنانکه سوریها در دریا غرق میشوند
****
با هر موشکی که روی دمشق میافتد برگی از کتاب دکارت کنده میشود
وقتی ما به دنیا آمدیم
زندگی رنگی بود و عکسها سیاهوسفید
حالا عکسها رنگیاند و زندگی سیاهوسفید.
(2015)
ــــــــــــــــ
1 جمهوری دموکراتیک کنگو از بزرگترین تولیدکنندگان الماس جهان است و بهلحاظ منابع طبیعی از غنیترین کشورهای جهان بهشمار میآید، اما مردمش از فقیرترینهای جهاناند. کنگو زمانی مستعمرۀ بلژیک بود.
2 آنتورپ، شهری در بلژیک، از مهمترین مراکز تجارت الماس در دنیاست و روزانه میلیونها دلار الماس به این شهر وارد یا از آن خارج میشود.
3 Antwerpen-Centraal از زیباترین ایستگاههای قطار جهان که طی جنگ جهانی دوم مورد اصابت بمبهای 2-وی قرار گرفت.
4 اردوگاه یرموک، به عربی مخيم اليرموك، یک منطقۀ مسکونی فلسطینینشین در دمشق، پایتخت سوریه، است. این منطقه اردوگاه آوارگان غیررسمی است که در سال ۱۹۵۷ تأسیس شده.
5 The Birds (پرندگان) عنوان فیلمیست به کارگردانی آلفرد هیچکاک.
6 «رأس السنه» در زبان عربی به مفهوم کریسمس یا سال نو است.
7 Grünloch یا چالۀ سبز منطقهایست در اتریش که سردترین نقطۀ اروپای مرکزی بهشمار میآید و طی جنگ جهانی دوم موتورهای ماشینهای ارتش آلمان در این منطقه آزمایش میشدند.
La capitale
- Quelle est la capitale de la République Démocratique du Congo ?
- Anvers.
Dans cette ville qui se nourrit de diamants
Des fils barbelés s’élèvent dans les mots des poètes
Des rendez-vous s’éteignent dans les calendriers
Ma main s’arrête devant tes lèvres
Les policiers s’arrêtent de rire
Le taxi dont le conducteur a été tué par la balle d’un sniper à Damas s’arrête devant la gare centrale d’Anvers
Dans la PlayStation, le terroriste arrête d’avancer
Moi, je me prends par la main et j’arrête de m’arrêter
Je pense à la distance qui sépare mes lèvres de ta peau
Comme si je n’étais pas né en 1979 dans le camp pour réfugiés palestiniens de Yarmouk à Damas
Ni toi sur l’un des chemins de la Voie Lactée
Dans cette ville où l’on nettoie le sang sur les diamants avec la précaution d’un médecin soignant la plaie du blessé qu’il a sauvé
Je passe léger comme un char sur l’asphalte
Transportant mes poèmes tel un marchand ambulant
Chaque fois que je me rends à la mer, le désert qui échappe des valises des émigrés m’ensevelit
De même que celui échappé de mon passeport que toi seule reconnais
Moi, l’auteur de poèmes qui parlent de la mort comme s’ils parlaient de l’espoir
Et de la guerre comme de la présence de Dieu
Depuis la mort de mes amis, je vis en loup solitaire
J’accule la joie dans un coin pour l’écraser comme un insecte nocif
Mes amis tués sous la torture siègent à mes côtés dans toute leur élégance, comme lors d’une réception
Et ma mère me cherche des yeux à travers le grillage
Afin de s’assurer que je n’ai pas cessé d’uriner sur cette Terre
J’ai nettoyé ma chambre de toute trace de mort
Afin que tu ne ressentes pas, lorsque je t’invite pour un verre de vin
Que malgré ma présence à Stockholm, je demeure à Damas
Dans cette ville qui se nourrit de diamants de sang,
Je me remémore les Noces de sang
Je me remémore l’oubli
Je suis debout sur une photo en noir et noir, au milieu d’un groupe de poètes passés par là
Les marges que tu as laissées autour de mes poèmes me rendent maussade
Chasseur des oiseaux d’Hitchcock, mon cœur se fait épouvantail
Ce cœur naïf qui n’endure rien
Devient cruel comme les paroles sincères
Et la rue se transforme en carnet
Toi seule as le pouvoir de transformer la rue en carnet
Tu m’attrapes de ta main innocente pour que nous traversions le nouvel an
Et la Banque mondiale s’effondre
La classe moyenne se lève contre les immigrés
Un agent de sécurité s’arme d’Histoire pour tracer une démarcation entre les banlieues et la joie
La couleur de peau dresse un check-point entre nous,
Entre le port d’où l’on importe la liberté,
Et la rue qui conduit du cimetière à la chambre à coucher
La guerre ne m’a pas fatigué
Mais les poèmes qui en parlent, si
Les villes froides ne m’ont pas fatigué
Mais les poèmes les décrivant m’ont rongé les doigts
Et je ne sais pas danser sans mes doigts
Je ne peux pas désigner l’Orient sans eux
Un arrêt cardiaque fige l’horloge au mur
Et mes amis prêtent le faux serment selon lequel la vie est merveilleuse
Cette ville se dévore de l’intérieur tel un trou noir
Un trou vert, pardon
Et la rue, de peur, se met à courir
C’est la première fois que je vois courir une rue dans la rue
Et la dernière fois que je vois une maison prendre appui sur le rire oublié dans la cuisine par une femme triste, dans l’espoir de rester debout
Et sur l’odeur du taboulé dispersé par un missile, dans l’espoir de rester vivante
Les voisins ont fui en laissant les fenêtres grandes ouvertes sur le massacre
Sans refermer le livre de recettes ouvert à la page 73
Les oiseaux de l’arbre d’à côté ont emménagé dans la maison
Ils se sont installés dans le placard entrouvert de la cuisine
Ils mourront sous le tir d’un mortier de calibre 120 mm, fabriqué en Union soviétique en 1987 pour combattre l’impérialisme
Le canari est mort de faim dans sa cage
C’est ça, la guerre
Les canaris meurent de faim dans leurs cages une fois leur geôlier parti
Leur geôlier qui a quitté sa maison et n’est jamais revenu
Sa maison qui s’est effondrée sur les écrits des poètes trahis par leur pays
Leur pays qui les faisait pleurer et sur lequel ils pleurent désormais
Regarde-les réciter leur tristesse devant les étrangers,
Avec leurs poèmes, briser le temps
Avec leurs mains, sonner des cloches
Dont personne n’écoutera l’écho, si ce n’est quelques tués
La serveuse du bar entame avec moi la conversation, sur le bon droit des Syriens à mourir de façon décente, le corps au complet
En un seul morceau
Et sur la solitude
Sur le bon droit de chacun à avoir quelqu’un qui s’endort à ses côtés le soir
Et le laisse dormir le matin en allant au travail
Sans lui demander de partir
Bon
Déposons ce sac lesté de pierres que nous portons sur le dos
Et hurlons sans bruit par la voix de nos claviers
Que nous, qui sommes sur l’asphalte,
Déclarons être fatigués
Et qu’importe l’histoire qui nous a menés ici,
Nous sommes tous dans la même merde
Moi aussi, tout comme toi, j’habite seul dans un appartement à trois fenêtres
Dont deux donnent sur Anvers
Et la troisième - mon écran d’ordinateur - sur Damas
- As-tu déjà visité Damas ?
- Non.
- Il y fait 37 degrés en été. C’est la ville où la moyenne estivale correspond à la température du corps humain.
- Et toi, as-tu visité Anvers ?
- Non.
- Cette ville est un diamant de sang qui perle derrière les vitrines éclairées de blanc. Son éclat reflète l’ombre de l’homme noir qui a trouvé ce diamant à Kinshasa avant d’être tué par son ami pour qu’une femme de Montréal le porte sur une bague sertie à Tel-Aviv que lui a offerte son mari né à Buenos Aires alors qu’ils étaient tous deux en voyage dans le désert d’Arizona afin qu’elle lui pardonne de l’avoir trompée avec une amie sud-africaine lors d’un séjour à Dubaï où il était venu blanchir de l’argent.
- Sais-tu quelle est la différence entre le désert et le blanchiment d’argent, et quel est leur point commun ?
- Non.
- La différence, c’est que le désert a besoin d’eau, alors que le blanchiment d’argent, non.
- Et le point commun ?
- C’est que le blanchiment d’argent se fait à sec. À sec comme le désert d’Arizona.
Bon, pas moyen de nier que je nage en toi comme un papillon dans le magma
Je te nourris de mes mots afin que tu grandisses lentement, comme grandit la parcelle de ruines causées par l’embourbement de ta tristesse dans mes jours
Ta présence dans ma vie a eu un impact négatif sur la poésie post-moderne dans l’hémisphère nord de la planète Terre
Et je dois t’avouer que nombre de mes poèmes ont touché le terme de leur validité devant ta surprenante apparition métaphorique parmi eux
Que tu as contribué, par tes campagnes méthodiques pour rajouter des notes à mes textes, à trouer le placard où se conserve la langue arabe
Que tu m’as fait revivre, par la force de ta persévérance et de ta vigilance
Et que cela constitue un crime réprimé par la Constitution des poètes
Que tes détails éparpillés aux quatre coins de mon appartement avivent mon désir de jeter le téléviseur par la fenêtre
Et de rester assis, à te regarder mettre à mort le temps
Je reconnais également que de nombreuses choses étranges ont eu lieu depuis que j’ai humé le parfum de ton sein
Par exemple
J’ai cassé plusieurs verres au cours de la période où tu emménageais chez moi
La plupart se sont suicidés en m’échappant des mains alors que j’en lavais le rouge laissé par tes lèvres
J’ai volé un peu de temps afin que mes journées comptent vingt-cinq heures
J’ai contrefait mes traits pour avoir l’air heureux
Je t’ai aimée
Dans un entretien à la presse après t’avoir rencontrée, j’ai dit n’avoir menti que deux fois dans ma vie
Troisième mensonge
En dépit de l’heureuse tragédie traversée par mon existence
Tu as refusé de me tirer dans la tête une balle de complaisance quand je te suppliais de le faire
Et tu m’as offert une nouvelle vie
Tu m’accuses de manquer d’objectivité dans ma poésie. D’accord. Je n’ai jamais été objectif de ma vie. J’ai toujours été partial et pesé toute chose à deux mesures. J’ai pris le parti des noirs face au racisme, de la résistance face à l’occupant, des milices face aux armées, des Amérindiens face aux hommes blancs, des Juifs face aux nazis, des Palestiniens face aux Israéliens, des migrants face aux néo-nazis, des Gitans face aux frontières, de l’autochtone face au colon, de la science face à la religion, du présent face au passé, du féminisme face au patriarcat, des femmes face aux hommes, de toi face aux femmes, de Kafka face à la routine, de la poésie face à la Physique.
La Physique
Que Dieu maudisse la Physique
Pourquoi les corps noyés des exilés remontent-ils à la surface des eaux une fois leur dernier souffle expiré ?
Pourquoi pas plutôt l’inverse ?
Pourquoi ne flottent-ils pas tant qu’ils sont vivants et ne se font-ils pas engloutir une fois morts ?
Bon
Nommons les choses par leur sens
Les livres, des cimetières à poèmes
Les maisons, des tentes en béton
Les chiens, des loups qui agréent d’être humiliés
Le tapis de prière m’évoque un tapis volant
Ma chambre est tombée amoureuse de tes chaussures vertes
Je me noie dans toi comme les Syriens dans la mer
Ô ma divinité
Regarde où la guerre nous a menés
Dans mes pires cauchemars je n’aurais jamais pensé
Dire un jour dans un poème
Que je me noie dans toi comme les Syriens dans la mer.
***
Chaque missile qui s’écrase sur Damas arrache une page à l’œuvre de Descartes
Quand nous sommes nés
La vie était en couleurs
Et les photos en noir et blanc
Désormais les photos sont en couleurs
Et la vie, en noir et blanc.
La capitale
-Qual è la capitale della Repubblica Democratica del Congo?
-Antwerp
In questa città che si nutre di diamanti
Il filo spinato cresce nei versi dei poeti
Gli appuntamenti muoiono nel calendario
Le mie mani smettono di toccare le tue labbra
I poliziotti non ridono più
Un taxi il cui autista è stato ucciso dalla pallottola di un cecchino a Damasco
Si ferma davanti alla stazione centrale di Antwerp
Il terrore si ferma alla PlayStation
Così mi prendo sottobraccio e smetto di fermarmi
Penso alla distanza tra le mie labbra e la tua pelle
Come se non fossi nato nel 1979 a damasco, a Yarmouk , campo per rifugiati palestinesi
Come se tu non fossi nata nella Via Lattea
In questa città dove ripuliscono dal sangue i diamanti con la medesima cura
Dei dottori che lavano il sangue dalla ferita dell’ uomo che salvano
Passo con la leggerezza di un carrarmato sull’asfalto
Carico di versi come un ambulante
Ogni volta che m’avvio verso il mare mi mangia il deserto
che filtra dalle valige dei migranti
E dal mio passaporto che solo tu riconosci e nessun altro
Sono lo scrittore di poesie che parlano di morte come parlassero di speranza
E di guerra come se esistesse Dio
Da quando sono morti i miei amici sono diventato un lupo solitario
Che stringe la gioia in un angolo e la calpesta come insetto nocivo
I miei amici torturati a morte mi siedono accanto nei loro abiti più eleganti
Come fossimo a un ricevimento
E mia madre mi cerca in fondo ai fili del telefono
Per accertarsi che ancora io pisci su questo pianeta
Ho ripulito dalla mia stanza qualsiasi traccia di morte
Così che quando ti invito per un bicchiere da me
Non percepisci che benché viva a Stoccolma
Sono ancora a Damasco
In questa città che si nutre di diamanti di sangue
Ricordo nozze di sangue
Ricordo l’oblio
Sono in piedi in una foto nera su sfondo nero di gruppo di poeti
Che non sono più qui
Gli appunti che hai lasciato a margine delle mie poesie mi rendono triste
il mio cuore diventa uno spaventapasseri di legno per mettere in fuga gli uccelli di Hitchcock
il mio cuore innocente che non può sopportarlo
diventa duro come parole oneste
e la strada diventa quaderno
tu sei l’unica che sa trasformare le strade in quaderno
con innocenza mi prendi le mani così possiamo tagliare la testa all’anno
poi collassa la banca mondiale
e la classe media si mette contro i migranti
una guardia armata di storia si piazza per disegnare una barriera tra i sobborghi e la felicità
il colore della pelle ci sbarra come un check point
tra il molo che importa libertà
e la strada che si stende tra il cimitero e la camera da letto
non mi ha stancato la guerra
bensì le poesie che parlano di guerra
né mi hanno stancato le città fredde
ma queste poesie che parlano di città fredde mi hanno rosicchiato le dita
e senza dita non posso ballare
non mi posso orientare ad Oriente
un infarto uccide l’orologio appeso al muro
e i miei amici rendono falsa testimonianza dicendo che la vita è bella
questa città sta collassando come un buco nero
voglio dire un buco verde
la strada scappa spaventata
è la prima volta che vedo una strada correre per strada
l’ultima che vedo una casa appoggiata alla risata di una donna triste lasciata in cucina
per poter stare in piedi
e sull’odore di spezie sparse da una pallottola per poter restare viva
i vicini se ne sono scappati senza chiudere le finestre aperte sul massacro
senza chiudere il libro di ricette aperto a pagina 73
gli uccelli hanno traslocato dentro la casa dall’albero vicino
vivevano nei pensili semi aperti della cucina
una bomba da mortaio di 120 mm fabbricato nell’Unione Sovietica nell’anno 1987
per lottare contro l’imperialismo
li avrebbe uccisi
il canarino è morto di fame nella gabbia
questa è la guerra
i canarini muoiono di fame nelle loro gabbie quando svaniscono i loro secondini
i loro secondini che hanno lasciato la casa e non sono mai ritornati
la casa che è crollata sulle poesie di poeti traditi dal proprio paese
il loro paese li faceva piangere e ora piangono per il proprio paese
vedi come raccontano il loro dolore davanti agli estranei
con le loro poesie fanno passare il tempo
con le loro mani suonano le campane
ma nessuno ha il tempo per sentirne l’eco tranne quei pochi uccisi in guerra
e la barista avvia una discussione con me su come i siriani abbiano il diritto di morire idoneamente tutti interi
in un solo pezzo
parla della solitudine
di come la gente abbia il diritto di trovare qualcuno che gli dorma accanto la notte
e di lasciarli addormentati la mattina quando vanno a lavorare
senza chiedergli di andarsene
bene
togliamoci di dosso questo sacco di pietre
e gridiamo pacatamente tramite tastiera
noi sottoscritti sull’asfalto
annunciamo di essere stanchi
e che nonostante i nostri diversi retaggi
soffriamo la stessa merda
anch’io come te vivo da solo in un appartamento con tre finestre
due che danno su Antwerp
ma la terza è lo schermo del mio computer
che dà su Damasco
- Hai visitato Damasco?
- no
- va bene, te la descrivo: d’estate la temperatura è 37 gradi
è la città dove in estate la temperatura è uguale a quella corporea
-hai visitato Antwerp?
- no,
- va bene, te la descrivo: è il diamante di sangue che brilla nella luce bianca delle vetrine
la loro luce riflette un uomo nero che l’ha trovato a Kinshasa e che poi è stato trovato ucciso
dalla pallottola della pistola di un amico
perché una donna di Montreal potesse portare un anello con una pietra levigata a Tel Aviv
regalatole dal marito nato a Buenos Aires
durante un viaggio nel deserto dell’Arizona
in modo che lei lo potesse perdonare per averla tradita con la sua amica sudafricana quando lui stava a Dubai a riciclare soldi
- sai in che cosa sono uguali e in che differiscono il deserto e il riciclaggio del denaro?
- no
- la differenza è che il deserto ha bisogno dell’acqua e il riciclaggio del denaro non ne ha bisogno
- e in che sono uguali?
Sono uguali nel senso che il riciclaggio del denaro è arido, arido come il deserto dell’Arizona
Va bene, non si può certo negare che galleggio in te come una farfalla nel magma
E ti nutro delle mie parole così cresci piano come la zona di distruzione che si è formata
Quando il tuo dolore si è scontrato con la mia vita
La tua presenza nella mia vita ha avuto un effetto negativo sulla poesia postmoderna
nell’emisfero settentrionale del globo
e ti devo confessare che la emivita di molte delle mie poesie è scaduta con la improvvisa comparsa delle tue metafore al loro interno
e che hai avuto la tua parte nel bucare il serbatoio dove conservano la lingua araba
con la tua sistematica campagna per aggiungere note in margine ai miei testi
e che con premeditazione e attenta osservazione hai intrapreso il progetto di rimettermi in sesto
e questo è un reato punibile ai sensi della costituzione dei poeti
e che i tuoi dettagli sparsi per casa suscitano in me il desiderio di gettare la televisione dalla finestra
e di stare invece seduto a guardare te mentre fai passare il tempo
devo confessarti che ci sono molte cose di dubbia natura che prendono vita da quando ho iniziato a sentire il profumo dei tuoi seni
ad esempio:
ho rotto diversi calici da quando ti sei trasferita da me
molti hanno commesso suicidio saltandomi dalle mani mentre cercavo di risciacquare le tracce del tuo rossetto
ho rubato del tempo per far durare 25 ore la mia giornata
ho assunto false espressioni per farmi apparire felice
ti ho amata
in un’intervista alla stampa dopo averti conosciuta ho detto che avevo mentito solo due volte nella vita
e che quella era la terza
nonostante tutta quella allegra tragedia che è stata la mia vita
tu mi hai rifiutato il colpo di grazia quando ti ho scongiurato di spararmelo
e mi hai concesso nuova vita
mi accusi della mancanza di obiettività nelle mie poesie, e va bene, non sono mai stato obiettivo nella mia vita
sono sempre stato di parte e ho sempre usato due pesi e due misure
Ho parteggiato per i neri contro il razzismo, per la resistenza contro gli occupanti, per le milizie contro gli eserciti regolari. Ho parteggiato per gli uomini dalla pelle rossa contro i bianchi, per gli ebrei contro i Nazisti, per i palestinesi contro gli israeliani, per gli immigrati contro i naziskin, per gli zingari contro le frontiere, per le popolazione native contro i colonizzatori, per la scienza contro la religione, per il presente contro il passato, per il femminismo contro il patriarcato, per le donne contro gli uomini, parteggio per te contro le altre donne, parteggio per Kafka contro la routine, per la poesia contro la fisica
La fisica
Quella dannata fisica
Perché annegano i migranti e dopo aver esalato l’ultimo respiro galleggiano sulla superficie dell’acqua?
Perché non succede il contrario?
Perché la gente non galleggia mentre è viva e annega dopo essere morta?
Va bene
Chiamiamo le cose per il loro nome
I libri sono i cimiteri delle poesie
Le case sono tende di cemento
I cani sono lupi che hanno accettato l’umiliazione
I tappeti della preghiera mi ricordano i tappeti volanti
La mia stanza si è innamorata delle tue scarpe verdi
Mi annego in te come i siriani annegano nel mare
Oh Dio
Guarda dove ci ha portato la guerra
Neppure nei miei incubi più terribili avrei mai pensato
Che un giorno
Avrei scritto in una poesia
Che mi annego in te come i siriani annegano nel mare
Ogni bomba da mortaio che cade su Damasco strappa una pagina al libro di Cartesio
Quando siamo nati
La vita era colorata
E le foto erano in bianco e nero
Ora le foto sono colorate
E la vita è in bianco e nero
Sostinė
– Kokia Kongo Demokratinės Respublikos sostinė?
– Antverpenas.
Šiame deimantais išmaitintame mieste
spygliuota viela auga poetų eilėraščiuose
susitikimai miršta kalendoriuose
mano rankos nebeliečia tavo lūpų
policininkai nebesijuokia
taksi sustoja, kai jo vairuotoją nužudo snaiperio iš Damasko kulka
tiesiai priešais Antverpeno centrinę stotį
teroras PlayStatione liaujasi
o aš pasiimu save po pažasčia ir liaujuosi liovęsis
galvoju apie atstumą tarp mano rankų ir tavo odos
tarsi nebūčiau gimęs 1979-aisiais Jarmuko palestiniečių pabėgėlių stovykloje Damaske
tarsi tu nebūtum gimusi Paukščių take
Šiame mieste, kuriame valo kraują nuo deimantų taip kruopščiai
kaip gydytojai valo kraują nuo sužaloto žmogaus, kurio gyvybę jie išgelbėjo žaizdos
aš praeinu lengvai it tankas asfaltu
nešinas eilėraščiais kaip gatvės prekeivis
kaskart kai patraukiu link jūros mane praryja smėlis iš emigrantų lagaminų
smėlis iš paso, kurio nepripažįsta niekas, tik tu
rašau eilėraščius, jie kalba apie mirtį taip, tarsi kalbėtų apie viltį
ir apie karą taip, tarsi Dievas egzistuotų
mano draugams mirus tapau vienišu vilku
įveju džiaugsmą kampan ir sutrypiu it vabzdį kenkėją
mano mirtinai nukankinti draugai sėdi greta elegantiškiausiais drabužiais, tarsi būtumėm priėmime
o mano motina ieško manęs telefono laidais
nori įsitikinti, kad vis dar šlapinuos kažkur šioje žemėje
išvaliau savo kambarį nuo menkiausių mirties pėdsakų
kad man pakvietus tave taurei vyno, nepajustum
jog gyvendamas Stokholme
vis dar esu Damaske
Šiame mieste išmaitintame kruvinais deimantais
prisimenu kraujo vestuves
prisimenu užmarštį
stoviu juodai juodos poetų grupės nuotraukos viduryje
poetų čia jau nebėra
pastabos, kurias palikai mano eilėraščių paraštėse liūdina mane
mano širdis virsta medine baidykle Hičkoko paukščiams baidyti
mano nekalta negalinti to pakelti širdis
tampa žiauri it sąžiningi žodžiai
ir gatvė virsta užrašine
tu vienintelė gali gatvę paverst užrašine
nekaltai suimi mano rankas, kad galėtume nukirsti metams galvą
tada žlunga Pasaulio bankas
vidurinioji klasė sukyla prieš emigrantus
apsiginklavęs istorija apsauginis atsistoja, kad pažymėtų užkardą tarp priemiesčių
ir laimės
odos spalva stovi tarp mūsų it patikros punktas
stovi it punktas importuojančiam laisvę uoste
ir gatvė tęsiasi nuo kapinių iki miegamojo
karas manęs nenuvargino
bet tie eilėraščiai, kalbantys apie šaltus miestus sugraužė mano pirštus
o be pirštų negaliu šokti
be jų negaliu orientuotis į Orientą
širdies priepuolis nugalabija sieninį laikrodį
o mano draugai melagingai liudija ir sako – gyvenimas yra nuostabus
šis miestas zmenka į save it juodoji skylė
turėjau omenyje – žalioji skylė
sprunka pasibaidžiusios gatvės
pirmąkart mačiau kaip gatvė lekia gatve
paskutinį kartą mačiau, kaip namas, stengdamasis išstovėti
atsiremia į liūdnos moters juoką, paliktą virtuvėje
ir į prieskonių kvapą išblaškytą aplink sviedinio tūtą – kad gyvas išliktų
kaimynai pabėgo, palikę pravirus skerdynėms langus
palikę atverstą ties 73 puslapiu receptų knygą
paukščiai iš gretimo medžio persikėlė į namą
apsigyveno pravertoje virtuvės spintelėje
juos nužudys
120 mm minosvaidžio sviedinys, pagamintas Sovietų sąjungoje 1987 metais
kanarėlė narvelyje mirs iš bado
tai karas
kanarėlės narveliuose miršta iš bado kai dingsta jų kalėjimų sargai
sargai paliko namus ir nebegrįžo
namas sugriuvo ant poetų, kurių šalis juos išdavė eilėraščių
jų šalis priversdavo juos verkti, dabar jie verkia dėl savo šalies
pažiūrėkit, kaip jie dėsto savo sielvartą svetimiesiems
eilėmis jie žudo laiką
rankomis skambina varpais
ir niekas neturi laiko klausytis aido, tik keletas žuvusiųjų kare
barmenė užmezga su manimi pokalbį apie tai, kad sirai turi teisę mirti tinkamai
turėdami visą kūną
vientisi
kalbamės apie vienatvę
kad žmonės turi teisę susirasti ką nors, kas užmigtų greta jų vakare
ir išeidami į darbą jie galėtų palikti juos miegančius
neprašydami išeiti
na, gerai
nusiimkime tą akmenų maišą nuo nugarų
švelniai šaukime klaviatūra
mes, pasirašiusieji ant asfalto
pranešame, kad pavargome
ir nepriklausomai nuo skirtingos kilmės
kenčiame nuo to paties šūdo
aš kaip ir tu gyvenu bute su trimis langais
du žvelgia Antverpeną
o trečiasis – mano kompiuterio ekranas, rodantis Damaską
– ar lankėtės Damaske?
– ne
– na, gerai, aš jį jums nupasakosiu: temperatūra vasara pakyla iki +37
tai miestas, kuriame vasaros temperatūra prisiderina prie žmogaus kūno temperatūros
– ar lankėtės Antverpene?
– ne
– ką gi, pasistengsiu jį nupasakoti: tai kruvinas deimantas, žėrintis skaisčioje vitrinų šviesoje
jo šviesa atspindi Kinšasoje jį radusį juodaodį, kurį patį rado nužudytą jo draugo ginklo kulka
vien tam, kad moteris iš Monrealio mūvėtų žiedą su Tel Avive šlifuotu akmenimi, padovanotą jos Buenos Airėse gimusio vyro
tada, kai jie keliavo po Arizonos dykumą
jis tikėjosi, kad kelionėje ji galbūt atleis jam neištikimybę su jos drauge iš Pietų Afrikos
su kuria permiegojo, kol plovė pinigus Dubajuje
– ar žinai, kuo skiriasi dykumos ir pinigų plovimas ir kuo jie panašūs?
– ne
– skiriasi tuo, kad dykumai plauti reikia vandens, o pinigams plauti – ne
– o kuo panašūs?
– panašūs tuo, kad pinigų plovimas – sausas reikalas, sausas, kaip Arizonos dykuma
ką gi, nepaneigsi, kad plaukioju tavy, kaip drugelis magmoje
maitinu tave žodžiais, kad augtum lėtai tarsi griuvėsių zona, atsiradus tavo sielvartui susidūrus su mano gyvenimu
tavo buvimas mano gyvenime negatyviai paveikė šiaurinės Žemės pusės postmodernistinę poeziją
ir turiu prisipažinti, kad daugelio mano eilių galiojimo laikas pasibaigė, kai jose staiga pasirodė tavo metaforos
ir kad tu padėjai prabadyti skyles cisternoje, kurioje jie laiko arabų kalbą
nes nuolat metodiškai taikeisi pridėti nežymių pastabų prie mano tekstų
iš anksto apgalvojusi, akylai mane stebėdama atgaivinai mane
o tai nusikaltimas, už kurį baudžiama pagal poetų konstituciją
ir tavo daiktai išmėtyti po mano namus, kėlė norą išmesti televizorių pro langą
vietoj jo stebėti tave žudančią laiką
prisipažįstu, daug abejotinų dalykų nutiko nuo to laiko, kai užuodžiau tavo krūtų kvapą
pavyzdžiui:
tau pas mane įsikrausčius sudaužiau keletą vyno taurių
dauguma jų nusižudė, išsprūdusios man iš rankos, kai bandžiau nuplauti nuo jų tavo lūpdažio pėdsakus
aš pavogiau šiek tiek laiko, kad para tęstųsi 25 valandas
aš nutaisiau apsimestinę veido išraišką, kad atrodyčiau laimingas
aš mylėjau tave
interviu spaudai, duotame jau sutikus tave, pasakiau, kad melavau dukart gyvenime
ir tai buvo trečiasis kartas
nepaisant to, kad mano gyvenimas buvo laiminga tragedija
tu atsisakei iššauti gailestingumo kulką, nors maldavau
ir dovanojai man naują gyvenimą
kaltini mane, sakai, mano eilėms trūksta objektyvumo, ką gi, niekada nebuvau objektyvus
visada buvau šališkas, turėjau dvigubus standartus
visada buvau šališkas, nes palaikiau juodaodžius prieš rasizmą, palaikiau pasipriešinimą okupantams, miliciją, o ne kariuomenę. Palaikiau raudonodžius prieš baltuosius, žydus prieš nacius, palestiniečius prieš Izraelį, imigrantus prieš neonacius, romus prieš sienas, tikruosius gyventojus prieš kolonizatorius, mokslą prieš religiją, dabartį prieš ateitį, feminizmą prieš patriarchatą, moteris prieš vyrus, tavąją, o ne kitos moters pusę, kafkiškumą prieš rutiną, poeziją prieš fiziką
fizika
prakeikta fizika
kodėl kai imigrantai paskęsta ir išleidžia paskutinį kvapą, jie plūduriuoja vandens paviršiuje?
kodėl neatsitinka atvirkščiai?
kodėl žmonės neplūduriuoja būdami gyvi ir neskęsta numirę?
na gerai
vadinkime daiktus jų tikraisiais vardais
knygos yra eilėraščių kapinės
namai – betono palapinės
šunys – su pažeminimu susitaikę vilkai
maldos kilimėliai primena man skraidančius kilimus
mano kambarys įsimylėjo tavo žalius batelius
skęstu tavyje kaip sirai jūroje
o Viešpatie
tik pažvelk kur karas mus nunešė
net baisiausiuose košmaruose nebūčiau susapnavęs
kad vieną dieną
pasakysiu eilėraštyje
aš skęstu tavyje kaip sirai jūroje
***
kiekviena bomba krintanti ant Damasko – puslapis išplėštas iš Dekarto knygos
kai gimėme pasaulis buvo spalvotas
o nuotraukos – juodai baltos
dabar nuotraukos spalvotos
o pasaulis – juodai baltas
The poem was originally commissioned by the Flemish-Dutch House deBuren for the international literary project citybooks (www.citybooks.eu).
ГЛАВНИОТ ГРАД
– Кој е главниот град на Демократска Република Конго?
– Антверпен
Во овој град кој се храни со дијаманти
бодликава жица расте во стиховите на поетите
закажаните средби умираат на календарот
рацеве престануваат да ти ги допираат усните
полицајците веќе не се смеат
едно такси застанува кога возачот го убива куршум од снајперист во Дамаск
пред централната железничка станица во Антверпен
ужасите престануваат на Плејстејшн
јас си се фаќам под рака и престанувам да застанувам
размислувам за далечината помеѓу моиве усни и твојата кожа
божем јас не сум се родил во 1979 во Јармук, кампот за палестински бегалци во Дамаск
божем ти не си се родила во Млечниот Пат
Во овој град каде што дијамантите ги исчистуваат од крв исто толку внимателно како
докторите коишто ја исчистуваат од крв раната на повреден човек чиј живот го спасиле
поминувам нежно небаре тенк на асфалт
додека ги носам своите стихови ко уличен продавач
кога и да тргнам накај морето ме проголтува пустината што излегува од куферите на
емигрантите
и од мојот пасош кој никој не го препознава освен ти
јас сум писателот на песни кои зборуваат за смртта небаре зборуваат за надежта
и за војната небаре Господ постои
откако умреа моите пријатели станав волк самотник
ја приклештувам среќата и ја смачкувам под нозе како да е штеточинка
моите пријатели кои ги измачуваа до смрт седат до мене најелегантно облечени небаре се на некаков прием
а мајка ми ме бара по телефонски линии
за да се осигура дека сè уште мочам на планетава.
Си ја исчистив собата до најмал траг смрт
за да не сетиш кога ќе те поканам на чаша вино
дека и покрај тоа што сум во Стокхолм
сè уште сум во Дамаск
Во овој град кој се храни со крвави дијаманти
се сеќавам на една крвава свадба
се сеќавам на заборав
стојам на средината од црно црна групна фотографија на поети
кои си заминале одовде
белешките што си ги оставила на маргините од моите песни ме растажуваат
срцето ми станува дрвено страшило за да ги растера птиците на Хичкок
моето невино срце кое не може да издржи
станува жестоко ко искрени зборови
а улицата станува тетратка
ти си единствената која може да ја смени улицата во тетратка
невино ме фаќаш за раце за да ѝ ја отсечеме главата на годината
и тогаш Светската банка пропаѓа
средната класа им се спротивставува на емигрантите
човек од обезбедување вооружан со историја стои за да ја обележи бариерата помеѓу предградијата и среќата
бојата на кожа стои како безбедносен пункт помеѓу нас
помеѓу пристаништето кое увезува слобода
и улицата што се протега од гробиштата до спалната соба
војната не ме умори
или подобро песните кои зборуваат за војната
студените градови не ме уморија
но овие песни кои зборуваат за студените градови ми ги изедоа прстите
и не можам да танцувам без прсти
и не можам да се ориентирам кон Ориентот без нив
срцев удар го убива ѕидниот часовник
а моите пријатели лажно сведочат и велат дека животот е прекрасен
градот се урива врз себе како црна дупка
мислам на зелена дупка
а улицата трча преплашена
ова е првпат да видам улица да трча по улица
ова е последен пат да видам куќа што се крепи врз смеата од тажна жена оставена в кујна
за да се додржи исправена
и врз мирисот од зачините раштркани по полиците за да остане жива
соседите избегале без да ги затворат прозорците отворени за масакрот
без да ја затворат книгата за готвење отворена на страница 73
птиците од блиското дрво се преселија во куќата
живееја во подотворениот креденец во кујната
минофрлач 120мм произведен во Советскиот Сојуз во 1987 година
за да се бори против империјализмот
би ги убил
канаринецот прегладне и умре во кафезот
тоа е војната
канаринци умираат од прегладнетост во кафезите кога ќе исчезнат нивните стражари
стражарите кои го напуштиле домот и никогаш не се вратиле
домот кој се срушил врз песните на поети чија држава ги предала
од државата плачеле а сега плачат по својата држава
видете ги како им раскажуваат на странците колку им е жал
со песните тепаат време
со рацете бијат камбани
но никој нема време да го чуе ехото освен неколкумина од тие што умреле во војната
а шанкерката започнува да ми расправа за тоа како Сиријците имале право да умрат како што треба
со телото цело
нераспарчено
и за осаменоста
за тоа како луѓето имаат право да си најдат некого да спие до нив навечер
и да ги остави да поспијат кога ќе замине на работа наутро
без да ги расони
добро
ајде да ја тргнеме од грб вреќава полна со камења
и нежно да се развикаме преку тастатурата
ние долупотпишаните на асфалтот
изјавуваме дека сме уморни
и дека без разлика на нашите различни потекла
си патиме од исто лајно
и јас како и вие живеам во стан со три прозорци
два гледаат кон Антверпен
но третиот е компјутерски екран кој гледа кон Дамаск
– сте го посетиле ли Дамаск?
– не
– ок ќе пробам да ви го опишам: налето температурата е 37 степени
тој е градот кај што летната температура се совпаѓа со човечката телесна температура
– сте го посетиле ли Антверпен?
– не
– ок ќе пробам да ви го опишам: крвав дијамант е што светка на белото светло во излозите
неговиот сјај го одразува црнецот што го нашол во Киншаса па него го нашле убиен
од куршум од пиштолот на другар му
за некоја жена од Монтреал да носи прстен со камен исполиран во Тел Авив
кој ѝ го дал нејзинот сопруг роден во Буенос Аирес
додека биле на патување во пустината во Аризона
за таа да му прости што ја изневерувал со нејзината пријателка од Јужна Африка
додека перел пари во Дубаи
– знаете ли која е разликата и сличноста помеѓу пустината и перењето пари?
– не
– разликата е што на пустината ѝ треба вода, а на перењето пари не
– а сличноста?
– сличноста е што перењето пари е суво, суво како и пустината во Аризона
ок, не може да се одрече дека лебдам во тебе како пеперутка во магма
и те хранам со моите зборови за полека да пораснеш како зоната на уништување која се роди
кога твојата тага се судри со мојот живот
твоето присуство во мојот живот имаше негативно влијание врз постмодерната поезија во северната половина на земјината топка
и морам да ти признаам дека животот на полици на моите песни заврши со ненадејното појавување на твоите метафори во нив
и дека ти имаше удел во продупчувањето на садот во кој го складираат арапскиот јазик
преку твоите систематски кампањи да се додадат забелешки на маргините од моите текстови
и дека со предумисла и внимателно набљудување се нафати да ме оживееш
и дека тоа е казнив прекршок според поетскиот устав
и дека твоите детали што се расфрлани кај мене дома дразнат желба во мене да го фрлам телевизорот низ прозорец
и наместо тоа да те гледам тебе додека тепаш време
признавам и дека многу сомнителни работи се случуваат откако го помирисав
мирисот на твоите гради
на пример:
скршив неколку чаши за вино во периодот откако ти се пресели кај мене
повеќето од нив се самоубија кога ми скокнаа од раце додека ги миев трагите од
твојот кармин
украдов малку време за денот да ми трае 25 часа
усвоив лажен израз на лицето за да изгледам среќен
те љубев
откако те запознав во интервју за еден весник реков дека во животот сум излажал два пати
а тоа беше трет пат да излажам
и покрај тоа што цел живот ми е среќна трагедија
ти одби да го испукаш куршумот и да ми ги скратиш маките кога те замолив
и ми дари нов живот
ме обвинуваш за недостаток на непристрасност во моите песни, добро, никогаш во живот не сум бил непристрасен
отсекогаш сум бил пристрасен и имам двојни аршини
пристрасен сум кон црнците против расизмот, за отпорот против окупаторите, за партизаните против армиите. Сум застанал на страната на црвените Индијанци против белците, Евреите против нацистите, Палестинците против Израелците, имигрантите против неонацистите, Циганите против границите, староседелците против колонијалистите, науката против религијата, сегашноста против минатото, феминизмот против патријархатот, жените против мажите, твојата страна против другите жени, страната на Кафка против рутината, страната на поезијата против физиката,
физиката
да ѝ се плукнам на физиката
зошто да се дават имигрантите па откако ќе вдишат за последен пат да лебдат на површината на водата?
зошто да не се случи спротивното?
зошто да не лебдат луѓето додека се живи а да се удават кога ќе се мртви?
добро
ајде да ги викаме работите на име
книгите се гробиштата на песните
куќите се бетонски шатори
кучињата се волци што прифатиле понижување
молитвените килимчиња ме потсетуваат на летечки килими
мојата соба се заљуби во твоите зелени чевли
се давам во тебе ко што Сиријците се дават во морето
Боже Господе
види до каде нѐ дотерала војната
ни насоне не ми текнало
дека еден ден
во песна ќе речам
се давам во тебе ко што Сиријците се дават во морето
***
секоја граната што паѓа врз Дамаск е само страница откината од книгата на Декарт
кога се родивме
животот беше во боја
а сликите беа црно-бели
сега сликите се во боја
а животот е црно-бел
De hoofdstad
‘Wat is de hoofdstad van Congo-Kinshasa?’
‘Antwerpen.’
In deze stad die zich voedt met diamanten,
groeit het prikkeldraad in de poëzie van de dichters,
sterven de afspraken op de kalender,
stopt mijn hand met het beroeren van je lippen,
stoppen de politieagenten met lachen,
stopt de taxi, waarvan de chauffeur in Damascus door de kogel van een scherpschutter is gedood, voor het centraal station van Antwerpen,
stopt de terreur in de playstation.
Ik neem mezelf onder de arm en stop met stoppen.
Ik denk na over de afstand tussen mijn lippen en jouw huid.
Alsof ik niet in 1979 ben geboren in het Yarmouk-kamp voor Palestijnse vluchtelingen.
Alsof jij niet bent geboren in het Melkwegstelsel.
In deze stad, waarin ze het bloed van de diamanten vegen met dezelfde zorg als waarmee artsen het bloed vegen van de wonden van de getroffenen van wie ze het leven hebben gered,
passeer ik met lichte tred, net zo licht als een tank die over het asfalt rolt,
en draag ik als een straatventer mijn gedichten met me mee.
Steeds wanneer ik in de richting van de zee loop, eet de woestijn me op,
de woestijn die opstijgt uit de koffers van de migranten,
en uit mijn paspoort, dat nog nooit door iemand is erkend, behalve door jou.
Ik ben de eigenaar van de gedichten die vertellen over de dood alsof ze vertellen over de hoop.
En de oorlog, alsof God bestaat.
Sinds mijn vrienden zijn gestorven, ben ik een eenzame wolf geworden.
Ik drijf de vreugde in een hoek en vertrap haar als een schadelijk insect.
Mijn doodgemartelde vrienden, zitten naast me in hun mooiste kleren, alsof we een welkomstfeest bijwonen.
Mijn moeder zoekt me achter het prikkeldraad
om zich ervan te vergewissen dat ik nog steeds mijn plas doe op deze planeet.
Ik heb mijn kamer gereinigd van elk spoor van de dood
zodat jij, als ik je uitnodig voor een glas wijn,
niet het gevoel hebt dat ik, ook al ben ik in Stockholm,
nog steeds in Damascus woon.
In deze stad, die zich voedt met bloeddiamanten
herinner ik me de bloedbruiloft
herinner ik me het vergeten
Ik sta midden op een zwart-zwarte groepsfoto met dichters die hier zijn langsgekomen.
De voetnoten die jij naast mijn gedichten hebt achtergelaten, geven me over aan het verdriet.
Mijn hart verandert in een houten vogelverschrikker, om de vogels van Hitchcock te verjagen.
Mijn onschuldige hart, dat het niet verdraagt
wordt net zo wreed als oprechte woorden
en de straat verandert in een schrift.
Jij bent de enige die in staat is de straat in een schrift te veranderen.
Onschuldig pak je mijn hand vast, zodat we samen de kop van het nieuwe jaar kunnen afhakken.
En dan stort de Wereldbank in,
komt de middenklasse in opstand tegen de migranten,
staat de veiligheidsman, gewapend met de geschiedenis, op om een dam te tekenen tussen de buitenwijken en blijdschap.
De huidskleur staat tussen ons in als een controlepost
tussen de haven die de vrijheid importeert
en de straat die loopt van de begraafplaats naar de slaapkamer.
Niet de oorlog heeft me uitgeput,
maar de gedichten die over de oorlog vertellen.
Niet de koude steden hebben me uitgeput,
maar de gedichten die vertellen van koude steden, hebben mijn vingers opgegeten.
En ik kan niet dansen zonder mijn vingers.
Zonder mijn vingers kan ik niet naar het oosten wijzen.
Een hartstilstand doodt de wandklok.
Mijn vrienden leggen valse getuigenissen af: dat het leven fantastisch is.
Deze stad implodeert, als een zwart gat.
Ik bedoel een groen gat.
En de straat rent angstig weg.
Dit is de eerste keer dat ik een straat door de straat zie rennen.
Het is de laatste keer dat ik zie dat een huis steunt op de lach van de trieste vrouw die ik in de keuken heb achtergelaten, in de hoop overeind te blijven
en op de geur van de kruiden die de granaat heeft verspreid, in de hoop in leven te blijven.
De buren zijn gevlucht zonder de geopende ramen met uitzicht op de slachting te sluiten,
zonder het kookboek te sluiten dat was opengeslagen op pagina 73.
De vogels van de naburige boom hebben zich naar het huis verplaatst
en zich genesteld in de half geopende keukenkast.
Ze zullen worden gedood door een mortiergranaat met een kaliber van 120 millimeter, gemaakt in de Sovjet Unie, in het jaar 1987, voor de strijd tegen het imperialisme.
De kanarie is in zijn kooi omgekomen van de honger.
Dat is de oorlog.
Kanaries komen om van de honger in hun kooien, wanneer hun cipier is verdwenen.
Hun cipier, die het huis heeft verlaten en niet meer is teruggekeerd.
Het huis, dat is ingestort op de poëzie van de dichters die zijn verraden door hun land.
Hun land, dat hen vroeger tot tranen roerde en dat ze inmiddels bewenen.
En zie, nu declameren ze hun verdriet ten overstaan van vreemden.
Met hun gedichten breken ze de tijd.
Met hun handen luiden ze de klokken.
Maar niemand heeft tijd om de echo te horen, behalve een paar gevallenen.
De serveerster in de bar begint een discussie met me over het recht van de Syriërs op een fatsoenlijke dood,
waarbij het lichaam intact blijft,
in één stuk.
En over de eenzaamheid.
En over het recht dat een mens heeft om iemand te vinden naast wie hij ’s avonds kan slapen,
en het recht om die ander te laten liggen als hij ’s ochtends naar zijn werk gaat
zonder van hem te eisen dat hij vertrekt.
Goed.
Laten we deze zak vol stenen van onze rug halen
en door middel van het keyboard schreeuwen met zachte stem.
Wij, de gevallenen op het asfalt,
verklaren dat we moe zijn
en dat we onze blik afwenden van onze achtergronden.
We zitten immers in dezelfde shit.
Ook ik woon, net als jij, alleen, in een flat met drie vensters
waarvan er twee uitkijken op Antwerpen
Het derde is het scherm van mijn computer, dat uitkijkt op Damascus.
‘Ben je weleens in Damascus geweest?’
‘Nee.’
‘Goed, dan zal ik proberen het voor je te beschrijven. In de zomer is de temperatuur 37 graden. Damascus is een stad waarin de temperatuur in de zomer overeenkomt met de lichaamstemperatuur van de mens.’
‘Ben je weleens in Antwerpen geweest?’
‘Nee.’
‘Goed, dan zal ik proberen het voor je te beschrijven. Antwerpen is een bloeddiamant, die schittert achter de wit verlichte etalages en wiens glans de schaduwen weerspiegelt van een zwarte man die hem in Kinshasa heeft gevonden, waarna de man zelf is aangetroffen met een kogel in zijn lijf, afgeschoten door zijn vriend, opdat een vrouw uit Montreal een ring zou dragen met een diamanten steen, geslepen in Tel Aviv, gekregen van haar man die was geboren in Buenos Aires, toen ze samen op reis waren naar de woestijn van Arizona, in de hoop dat ze hem zou vergeven dat hij haar had bedrogen met haar Zuid-Afrikaanse vriendin, toen hij in Dubai was om zijn geld wit te wassen.
‘Ken je het verschil en de overeenkomst tussen de woestijn en het witwassen van geld?’
‘Nee.’
‘Het verschil is dat de woestijn water nodig heeft en het witwassen van geld niet.’
‘En de overeenkomst?’
‘De overeenkomst is dat het witwassen van geld een droge manier van wassen is, net zo droog als de woestijn in Arizona.’
Goed, je kunt onmogelijk ontkennen dat ik in je ronddrijf als een vlinder in de magma.
Ik voed je met mijn woorden, zodat je langzaam groeit, zoals het hoopje puin, veroorzaakt door de botsing van jouw verdriet met mijn dagen.
Jouw aanwezigheid in mijn leven had een negatieve invloed op de poëzie van het postmodernisme op het noordelijk halfrond.
Ik moet je bekennen dat de houdbaarheid van veel van mijn gedichten is verlopen, vanwege de onverwachte verschijning van jouw metaforen.
Ik moet je ook bekennen dat er mede door jouw systematische campagnes om voetnoten toe te voegen aan mijn teksten,
een gat is geslagen in het reservoir waarin de Arabische taal wordt bewaard.
En dat je me met voorbedachten rade inspiratie hebt gegeven
– volgens de wet van de dichters is dat een misdaad –
En dat jouw details, verstrooid in de hoeken van mijn woning, me ertoe aanzetten om mijn televisie uit het raam te gooien
en te gaan zitten om jou te observeren als je bezig bent de tijd te doden.
Ook moet ik bekennen dat er veel verdachte dingen zijn, die gebeuren sinds ik de geur van je borsten heb geroken.
Bijvoorbeeld:
Ik heb een aantal wijnglazen gebroken in de periode waarin ik naar mijn woning ben verhuisd.
De meeste hebben zelfmoord gepleegd door uit mijn handen te springen toen ik probeerde de resten van je lippenstift eraf te wassen.
Ik heb wat tijd gestolen, zodat ik mijn dag kon verlengen tot vijfentwintig uur.
Ik heb mijn gelaatstrekken vervalst om er gelukkig uit te zien.
Ik ben van je gaan houden.
Nadat ik je had ontmoet, heb ik in een interview gezegd dat ik maar twee keer in mijn leven heb gelogen.
Dat was mijn derde leugen.
Ondanks al het tragische geluk dat mijn leven moet doormaken,
heb jij geweigerd het genadeschot in de richting van mijn hoofd te lossen toen ik je smeekte dat te doen,
en heb je me een nieuw leven gegeven.
Je beschuldigt me van gebrek aan objectiviteit in mijn gedichten.
Goed, ik ben in mijn leven nooit objectief geweest, ik ben altijd vooringenomen geweest en ik heb altijd met twee maten gemeten, ik prefereerde de zwarten boven het racisme, het verzet boven de bezetters, de milities boven het leger, de Indianen boven de bleekgezichten, de joden boven de nazi’s, de Palestijnen boven de Israëliërs, de migranten boven de neonazi’s, de zigeuners boven de grenzen, de oorspronkelijke bewoners boven de kolonisten, de kennis boven de godsdienst, het heden boven het verleden, het feminisme boven het patriarchaat, de vrouwen boven de mannen, jou boven alle vrouwen, Kafka boven de routine, de poëzie boven de fysica.
De fysica.
God vervloekte de fysica.
Waarom verdrinken de migranten en drijven ze, nadat ze hun laatste adem hebben uitgeblazen, op het water?
Waarom gebeurt niet het omgekeerde?
Waarom is het niet zo dat mensen blijven drijven als ze levend zijn en verdrinken wanneer ze dood zijn?
Goed.
Laten we dingen bij hun naam noemen.
Boeken zijn graven voor de gedichten.
Huizen zijn betonnen tenten.
Honden zijn wolven die genoegen hebben genomen met de vernedering.
Bidkleedjes doen me denken aan vliegende tapijten.
Mijn kamer is verliefd geworden op je groene schoenen.
Ik verdrink in jou, zoals de Syriërs verdrinken in de zee.
Mijn God.
Zie waar de oorlog ons heeft gebracht.
Zelfs in mijn gruwelijkste nachtmerries zou het niet in me zijn opgekomen
dat ik op een dag
in een gedicht zou zeggen:
Ik verdrink in jou, zoals de Syriërs verdrinken in de zee.
****
Elke granaat die op Damascus valt, scheurt een bladzijde uit een boek van Descartes.
Toen we geboren werden
was het leven gekleurd
en de foto’s waren zwart-wit.
Tegenwoordig zijn de foto’s in kleur
en is het leven zwart-wit geworden.