Tomaž Šalamun

Mein Bruder, nackt, schön wie eine jungfräuliche Quelle
tritt ein in den Palast und tötet aus Liebe ein Lamm:
wir essen und denken nach über das Bild.
Die Schlitten rosten im Sommer, der Himmel senkt sich

und es wird feucht, die Erde gebiert Beeren.
Verhungerte Soldaten stehen
zwischen Narzissen gelb wie die Nacht,
klare, klare Wache;

die Rouleaus sind herabgelassen und abgeschlossen,
die Markierung führt in den Berg, in den Trnovsker Wald,
o, Èaven, die Luft ist voller Engel,

Kriegskredite, Brot, Brot,
o, Sibylle, verschüttete, verlaufene Farbe,
unverrückbare, unveränderliche Sehnsucht.

my brother strides naked
beautiful as a virgin spring
through the hall, kills the lamb
with love

we eat and meditate on the image

sleds rust between winters, the sky gets lower
and grows damp
the earth bears strawberries
soldiers stand hungry
among daffodils yellow as night
a clear, pure guard

shutters, closed and locked
trail markers in the woods and mountains
O Mt. Caven, air crowded with angels

army tracks, bread, bread
O Sibyil, split hardened color
immovable, unalterable itch

Alasti, kauniina kuin neitseellinen lähde, veljeni
astuu saliin ja tappaa rakkaudesta karitsan:
aterioimme ja pohdimme maalausta.
Reki ruostuu kesällä, taivas painuu alas

ja tulee kosteaa, maa kypsyttää mansikat.
Sotilaat seisovat nälkäisinä
yönkeltaisten narsissien keskellä,
kuulaat, kuulaat vartijat;

kaihtimet on laskettu alas ja suljettu,
viitat vievät kukkuloille, kohti Trnovon metsää,
oi Čaven-vuori, ilma sakeana enkeleitä,

sotalainat, leipä, leipä,
oi Sibylla, läikkynyt ja kiteytynyt väri,
liikkumaton, muuttumaton kaipaus.

Moj brat uđe go, lep kao devičanski izvor
u salu i ubije jagnje iz ljubavi:
jedemo i promišljamo sliku.
Sanke zarđaju preko leta, nebo se snizi

i postane vlažno, zemlja rodi jagode.
Vojnici stoje gladni
među narcisima žutim kao noć,
vedra, vedra straža.

Roloi su spušteni i zaključani,
markacija vodi u planine, u Trnovski gozd,
o, Čaven, vazduh nabijen anđelima,

krediti armije, hleb, hleb,
O, Sibila, prosuta, zbijena boja,
nepokretna, nepromenljiva čežnja.

Můj bratr vejde nahý, krásný jako panenské vřídlo,
do sálu a zabije z lásky jehně:
jíme a přemýšlíme obraz.
Saně přes léto chytnou rez, nebe se sníží

a zvlhne, země rodí jahody.
Vojáci stojí hladoví
mezi narcisy žlutými jako noc,
jasná, jasná stráž;

rolety jsou spuštěné a uzamčené,
značení vede do hor, do Trnovského hvozdu,
och, Čaven, vzduch nabitý anděly,

úvěry armády, chléb, chléb,
och, Sibylo, rozlitá, sražená barva,
nepohnuté, nezměnitelné toužení.

Môj brat vstupuje nahý a krásny ako panenský prameň
do sály a zabíja jahňa z lásky:
jeme a dívame sa na obraz.
Sane v lete zhrdzavejú, nebo poklesne

a zvlhne, zem rodí jahody.
Vojaci stoja hladní
uprostred narcisov žltých ako noc,
jasná, jasná stráž;

rolety sú spustené a zamknuté,
značky vedú do hôr, do Trnovského lesa,
ó, Čavenije, vzduch prepchatý anjelmi,

kredity armády, chlieb, chlieb,
ó, Sybila, rozliata stuhnutá farba,
nehybná, nemeniteľná túžba.

Mon frère s’avance nu, beau comme une source vierge
dans la salle et par amour tue l’agneau :
nous mangeons en réfléchissant au tableau.
Les traîneaux rouillent durant l’été, le ciel s’affaisse

et l’humidité s’installe, la terre donne des fraises.
Les soldats, debout parmi les narcisses
jaune nuit, sont affamés,
claires, si claires sentinelles ;

les stores sont baissés et verrouillés,
les indices nous guident vers les montagnes, la forêt de Trnovo ,
ô Čaven, air saturé d’anges,

crédits de l’armée, pain, pain,
ô Sibylle, couleur condensée, déversée,
désir immobile, immuable.

Mi hermano entra a la sala, bello
como una fuente virginal, y mata un cordero por amor:
comemos y meditamos sobre la imagen.
El trineo se aherrumbra durante el verano, el cielo desciende

y se torna húmedo, la tierra engendra fresas.
Los soldados están parados, hambrientos,
entre narcisos amarillos como la noche,
una guardia clara, clara;

las persianas están bajas y con cerrojo,
las señales del camino conducen a las montañas, al bosque
   de Trnovo,
oh Čaven, aire rebosante de ángeles,

créditos de la armada, pan, pan,
oh sibila, pintura derramada, cuajada,
anhelo inmóvil, inalterable.

Az öcsém meztelenül, szépségesen, mint a feltörő szűzforrás,
belép a terembe, és szerelemből megöli a bárányt:
eszünk és a képein elmélkedünk.
A szánkót rozsda eszi nyáron, az ég leereszkedik

és megnedvesedik, a föld epret szül.
A katonák éhesen állnak
az éjsárga nárciszok között,
világos, világos őrség;

a redőnyök leeresztve, lezárva,
az útjelzés a hegyekbe vezet, a Trnovói-erdőbe,
ó Čaven, angyalokkal teli levegő,

a hadsereg hitelei, kenyér, kenyér,
ó Szibilla, szétöntött, megszáradt festék,
mozdulatlan, megváltoztathatatlan sóvárgás.

Hunyorgogva látni a tiszta vért,
ködbe burkolódzik a part.

A hattyú megöli a nádat.
A sárga ember rizzsel árasztja el a szívem.

Mój brat wchodzi goły, piękny jak źródło
                                       dziewicze
do sali i zabija jagnię z miłości:
jemy i wpatrujemy się w obraz.
Sanie rdzewieją latem, niebo zniża się

i staje się wilgotne, ziemia rodzi poziomki.
Żołnierze stoją głodni
wśród narcyzów żółtych jak noc,
jasna, jasna straż,

rolety są opuszczone i zamknięte na klucz,
szlak prowadzi w góry, w lasy Trnowskie,
o Čavenie wysoki, powietrze przesycone aniołami

kredyty armii, chleb, chleb,
o Sybillo, rozlana, zakrzepła farbo,
nieruchoma, niezmienna tęsknoto.

Mio fratello, nudo, bello come una sorgente immacolata, entra
nella sala e uccide l'agnello per amore:
mangiamo e meditiamo la scena.
La slitta d'estate arrugginisce, il cielo si fa

umido e basso, la terra genera fragole.
I soldati affamati stanno
tra i narcisi gialli come la notte,
chiara, chiara sentinella;

le persiane sono abbassate e ben chiuse,
i segni portano ai monti, alla Selva di Tarnova,
o, monte Čaven, l'aria densa di angeli,

crediti dell'armata, pane, pane,
o, Sibilla, espanso, rappreso colore
immobile, immutabile anelito.

Moj brat uđe nag, lijep kao djevičanski izvor
u dvoranu i zakolje janje od ljubavi:
jedemo i o slici razmišljamo.
Saonice tokom ljeta zahrđaju, nebo se slegne

i postane vlažno, zemlja rodi jagode.
Vojnici ogladnjeli čekaju
među narcisima rumenim kao noć,
jasna, jasna straža;
žaluzine su spuštene i zaključane,
markacija vodi u goru, u Trnovsku šumu,
o, Čavne, zrak ispunjen anđelima,

krediti vojski, kruh, kruh,
o, Sibilo, razlita zaokrugljena bojo,
nepomično, nepromjenljivo čeznuće.

Мой брат красивый и голый как девственный
родник
входит в дом и с любовью убивает ягненка:
за трапезой мы обсуждаем этот миг.
За лето ржавеют сани, а небо снижается звонко

становится влажным, пора собирать ягоды.
Солдаты сходят с ума от голода.
Среди нарциссов желтых как ночные яхонты
тихая стража идет вдоль города,

ставни опущены, заперты двери,
дорога ведет через горы в Трновский лес,
и полон ангелов дол от земли до небес,

хлеб наш насущный и хищные звери,
о, Сибилла, твои краски недвижимы как пески,
и никогда не избавиться нам от тоски.

Kardeşim çıplak yürür, holde,
Bakire bahar gibi güzel,
Kuzuyu öldürür.
Aşkla

Yemek yer, imgeler düşleriz.

Kışların arasında kayaklar paslanır,
Gökyüzü aşağı çekilir,
Ve nemlenir.
Toprak çilekler doğurur.
Gece kadar sarı nilüferlerin arasında
Askerler aç bekler,
Temiz, saf bir bekleyiş.

Pencereler kapalı ve kilitli,
Dağlarda, ormanlarda patika izleri
O Coven Dağı, gökyüzü meleklerle kalabalık.

Ordu izleri, ekmek, ekmek
O sibyl, sertleşmiş rengi kır.
Hareketsiz, değişmeyen kaşıntı.

El meu germà entra nu, bell com una deu verge,
al saló i mata l’anell per amor:
mengem i reflexionem sobre el quadre.
El trineu, durant l’estiu, es rovella, el cel es fa més baix

i esdevé humit, la terra dóna maduixes.
Els soldats esperen famolencs
entre narcisos grocs com la nit,
la guàrdia serena, serena;

les persianes abaixades, tancades amb clau,
el camí marcat s’enfila amunt, cap al bosc de Trnovo,
o bé cap al cim de Čaven, l’aire carregat d’àngels,

els crèdits de l’armada, pa, pa,
oh, Sibil·la, la pintura s’ha escampat, ha pres,
sempre el mateix anhel immòbil.

Min bror vandrar naken, vacker som en jungfrukälla
genom salen och dödar lammet av kärlek:
Vi äter och begrundar bilden.
Slädar rostar över sommaren, himlen sänker sig
 
och blir fuktig, jorden föder jordgubbar.
Soldater står hungriga
bland påskliljor gula som natten
och klar, klar vakt;
 
persiennerna är nerdragna och stängda,
vägvisare i bergen och i Trnovskogen,
å Caven, luft full av änglar,
 
truppkredit, bröd, bröd,
å Sibylla, utrunnen stelnad färg,
orörlig, oföränderlig längtan.