Tomaž Šalamun

السلوفانية

František Benhart

التشيكية

RIBA

Jaz sem mesojedec, ampak rastlina.
Jaz sem Bog in človek v enem.
Jaz sem buba. Iz mene rase človeštvo.
Jaz imam čisto razlite možgane, kot
cvet, da lahko bolj ljubim. Včasih dam
prste vanje in so topli. Hudobni ljudje
rečejo, da se drugi ljudje v njih
utopijo. Ne. Jaz sem trebuh.
V njem sprejemam popotnike.
Jaz imam ženo, ki me ljubi.
Včasih se ustrašim, da me ona bolj
ljubi kot jaz njo in sem žalosten in
potrt. Moja žena diha kot majhen
ptiček. Njeno telo me spočije.
Moja žena se boji drugih gostov.
Rečem ji, ne, ne, ne se bati.
Vsi gosti so en sam in za nas vse.
Bela vžigalica z modro glavico mi je
padla v stroj. Umazal sem si nohte.
Zdaj premišljujem, kaj naj napišem.
Tukaj živi ena soseda. Njeni otroci zelo
razgrajajo. Jaz sem Bog in jih pomirim.
Ob enih grem k zobozdravniku. Dr. Mena,
calle Reloj. Pozvonil bom in rekel, naj mi
izdre zob, ker preveč trpim.
Najbolj sem srečen v spanju in ko pišem.
Mojstri si me podajajo iz roke v roko.
To je potrebno. To je tako potrebno
kot za drevo, da rase. Drevo rabi zemljo.
Jaz rabim zemljo, da ne znorim.
Živel bom štiristo petdeset let.
Rebazar Tarzs živi že šeststo let.
Ne vem, če je bil on v tistem belem plašču,
ker jih še ne ločim. Ko pišem, imam
drugo posteljo. Včasih se razlijem bolj kot
voda, ker voda najbolj ljubi.
Strah rani ljudi. Roža je najbolj
mehka, če daš nanjo dlan. Roža ima rada
dlan. Jaz imam rad vse. Včeraj sem
sanjal, da se je moj oče sklonil k
Harriet. Ustrašim se drugih žensk in
zato z njimi ne spim. Ampak razdalja med
Bogom in mladimi ljudmi je majhna.
V Bogu je vedno ena sama ženska, in to je
moja žena. Ne bojim se, da bi me gostje
raztrgali. Jaz lahko dam vse, pa še zrase.
Bolj ko dajem, bolj rase. Potem odplava
kot pomoč za druga bitja. Na enem planetu je
zbirni center za moje meso. Ne vem, na
katerem. Kdorkoli bo spil kaj od tega, bo
srečen. Jaz sem cevka. Jaz sem Bog, ker
ljubim. Vse temno imam tu, not, nič
zunaj. Vsako žival lahko presvetlim.
Kruli mi. Kadar slišim sokove v svojem
telesu, vem, da sem v milosti. Jaz bi moral
noč in dan požirati denar, če bi hotel
zgraditi svoje življenje, pa še ne bi
pomagalo. Jaz sem ustvarjen za to, da
sijem. Denar je smrt. Na teraso grem.
Od tam vidim vso pokrajino, do Dolores
Hidalga. Toplo in mehko je kot v Toskani,
pa ni Toskana. Tam z Metko sediva in
gledava. Sonce zaide in še sediva in
gledava. Ona ima roke kot Šakti. Jaz imam
gobec kot egipčanska žival. Ljubezen je
vse. Mojzesova košara se ni nikoli
razbila na skalah. Iz ravne pokrajine
hodijo majhni konjički. Od Sierre piha
veter. Jaz grem ljudem v usta z glavo
naprej in jih ubijem in rodim,
ubijem in rodim, ker pišem.

© Tomaž Šalamun
من: Glas
Maribor : Založba Obzorja, 1983
الإنتاج المسموع: Študentska založba

RYBA

Já jsem masožravec, ale rostlina.
Já jsem Bůh i člověk v jednom.
Já jsem kukla. Ze mne roste lidstvo.
Já mám dočista rozlitý mozek, jako
květ, abych mohl víc milovat. Občas dám
do něho prsty a jsou teplé. Zlí lidé
říkají, že se v nich jiní lidé
utopí. Ne. Já jsem břicho.
V něm přijímám pocestné.
Já mám ženu, která mě miluje.
Někdy dostanu strach, jestli mě ona
nemiluje víc než já ji, a jsem smutný
a skleslý. Moje žena dýchá jako malý
ptáček. Její tělo mi dá odpočinout.
Říkám jí, ne, ne, není proč se bát.
Všichni hosté jsou jeden jediný a pro nás
všechny. Bílá zápalka s modrou hlavičkou mi
spadla do stroje. Ušpinil jsem si nehty.
Teď přemýšlím, co napíšu.
Tady žije jedna sousedka. Její děti velice
zlobí. Já jsem Bůh a uklidním je.
V jednu jdu k zubaři. Dr. Mena,
calle Reloj. Zazvoním a řeknu, aby mi
vytrhl zub, protože hrozně trpím.
Nejštastnější jsem ve spánku a když píšu.
Mistři si mé podávají z ruky do ruky.
To je nezbytné. To je tak nezbytné
jako pro strom, aby rostl. Strom potřebuje
zemi. Já potřebuju zemi, abych se nezbláznil.
Budu žít čtyři sta padesát let.
Rebazar Tarzs už žije šest set let.
Nevím, jestli to byl on v tom bílém plášti,
protože je dosud nerozeznám. Když píšu, mám
jinou postel. Někdy se rozliju jako
voda, protože voda nejvíc miluje.
Strach lidi zraňuje. Květina je nejměkčí,
když na ni položíš dlaň. Květina má ráda
dlaň. Já mám rád všechno. Včera se mi
zdálo, že se můj otec sklonil k
Harriet. Mám strach z jiných žen a
proto s nimi nespím. Avšak vzdálenost mezi
Bohem a mladými lidmi je nepatrná.
V Bohu je neustále jedna jediná žena, a to je
moje manželka. Nebojím se, že by mě hosté
roztrhali. Já můžu dát všecko, a ještě to poporoste.
Čím víc dávám, tím víc to roste. Potom to odpluje
jako pomoc jiným bytostem. Na jedné planetě
je sběrné centrum pro moje maso. Nevím, na
které. Kdokoli z toho něco upije, bude
štast’ný. Já jsem rourka. Já jsem Bůh, protože
miluju. Všechno temné mám tady, uvnitř, nic
venku. Každé zvíře můžu prosvítit.
Kručí mi v břiše. Když slyším štávy ve svém
těle, vím, že žiju v milosti. Já bych měl
ve dne v noci polykat peníze, kdybych chtěl
vybudovat svůj život, ale ani to by
nepomohlo. Já jsem stvořen pro to, abych
zářil. Peníze jsou smrt. Jdu na terasu.
Odtamtud vidím celou krajinu, až k Dolores
Hidalgu. Je teplo a měkko jako v Toskáně,
ale není to Toskána. Sedíme tam s Metkou a
díváme se. Slunce zapadá a my ještě sedíme a
díváme se. Metka má ruce jako Šakti. Já mám
hubu jako egyptské zvíře. Láska je
všecko. Mojžíšův košík se nikdy
nerozbil na skaliskách. Z rovné krajiny
vycházejí malí koníčci. Od Sierry fouká
vítr. Já vnikám lidem do úst hlavou
napřed a zabíjím je a rodím,
zabíjím a rodím, protože píšu.

přeložil František Benhart

In: Tomaž Šalamun: Stromořadí Naděje. H&H 2003