Jaromír Typlt
Konvice
Konvice
M. H.
Okamžitě zestárne
jen co ji sevřu v dlaních
a každým dotykem zestárne znovu
Stěny jako by si teprve zvykaly na svoje ztenčení
ještě to o sebe škrábe
ještě to drásá a skřípe
hřeje v ruce
jako čerstvě po vypálení
zpod víčka zní dobře proschlá kůra
špičky prstů po něm bubnují
ostré kamínky z potoka Dračice o sebe drhnou
a zní mi to víc než zblízka
zevnitř hlavy
náhlý podtlak v uchu do kterého se zašťouralo
zvuk, který zabírá místo všemu zvuku
zvuk, který odhlušuje zvuk
a stává se
dotykem
ponorem
jako pod vodní hladinou
kde hlava je uzavřenou dutinou ve které to šumí
suše
Ale to co držím
bude zaplaveno
střep zmizí v konvici
křehkost schránky nasákne a ztěžkne
ostrý zvuk rýh se ztlumí
a zestárnutí už nikdy nebude na dotek
Poškrábej mě ještě